Pretty when You cry. ||vkook

c0

probudil jsem se poměrně brzy ráno s mírnou bolestí hlavy, na kterou bohužel trpím. byla mi zima, ačkoliv bylo léto a venku už asi milion stupňů. vstal jsem z postele a vydal se do kuchyně, kde jsem se nasnídal.

hned od toho momentu, co jsem vstal, mi bylo jasné, že tohle bude další nudný den. žiju ve stereotypu. vlastně jsem doufal, že se najde někdo, kdo by to zničil. doufal jsem, že se najde někdo, kdo mi ukáže, že život není pouze o jedné barvě.

vydal jsem se k yoongimu, kde na mne čekali mí drazí přátelé. měl jsem je moc rád. byla s nimi sranda. jen jsem nevěděl, o čem s nimi pořádně mluvit, protože v mém životě opravdu nic nového nebylo. tak jsem ze sebe obvykle dělal šaška.

,,slyšel jsem, že tae bude mít nového souseda." řekl hobi a já jen pokrčil rameny.
,,jo, prý se má dnes nastěhovat. je prý stejně starý. jaký myslíte, že bude?" jin se rozhlédl kolem a čekal na reakce.
,,podle mě to bude roztomilouš!"vykřikl jimin, čímž si vysloužil vražedný pohled od yoongiho. jejich vztah byl zvláštní. na jednu stranu byl yoongi hrozně žárlivý. na jimina se nesměl nikdo ani usmát, ale nechodili spolu. jednou se mi dokonce jimin svěřil, že jej yoongi líbal, ale pak dělal, že neexistuje. teď je to tak, že se baví, oba žárlí a nedokáží si říct, co k sobě cítí. zvláštní.

pak už o novém sousedovi nikdo nepromluvil.

s klukama jsme měli dneska v plánu slavit. občas slavíme jen tak, ale já neměl vůbec chuť. chtěl jsem se zavrtat do pelíšku, obejmout svou plyšovou sovu, a pak usnout s pocitem, že nejsem sám.

kluci začali pít, já je jen sledoval. opravdu jsem dnes nebyl schopen něco takového dělat. tak jsem jen sledoval, jak se mí přátelé opíjí a jimin se zase plazí po yoongim. klasika.

***

když jsem šel večer domů, všiml jsem si, že před domem naproti stojí veliké auto. to museli být noví sousedé. před domem stála nějaká paní, nejspíš její manžel a nosili krabice do domu. po chvíli vyšel z domu jejich syn a mně se zamotaly nohy, takže jsem spadl. super, lepší první dojem jsi udělat nemohl, tae. rychle jsem se zvedl a zjistil, že si mě všiml jen ten kluk, který ze mě nespouštěl pohled, stejně jako já z něj. z dálky sice nebylo moc poznat, jak vypadá, ale ten pohled jsem cítil.

klidně jsem odemkl dveře mého domu a vešel dovnitř, kde jsem si zul své boty a šel jsem do svého pokoje.
,,už jsi doma, miláčku?" zavolala na mne máma z obýváku.
,,ano, mami." odpověděl jsem a protočil očima.
,,zítra na večeři přidou noví sousedé, tak si nic neplánuj. a chovej se mile, prosím." na tohle už jsem nereagoval a šel do svého pokoje.

vzal jsem si dalekohled a podíval se, co se děje v domě naproti. v přízemí se manželé nejspíš dívali na televizi. co mi však vyrazilo dech, byla postava, která seděla v okně nahoře. hned jsem poznal, že jde o toho chlapce. také občas sedávám v okně. rozdíl mezi námi byl ten, že já jen sledoval město.

on plakal.

-

vím, vím, není to žádná sláva, ale snažím se, dobře?
chápu, že je to teprve první kapitola, ale nějaký ten názor by se mi hodil.

krásný bledý den,
lei