Prostě jsem jen přežívala.Vstala jsem. Nanesla co nejvíce černý a vyšla na bus.Na zastávce jsem si nasadila sluchátka a sluchátka jsem měla celou dobu na uších dokavaď neskončila škola.
Ve škole jsem zase opět jen přišla do třídy, vyndala si učebnice na stůl a sedla si. Prostě jsem tam jenom seděla jako tělo bez duše. Nestála jsem o to aby mě někdo utěšoval nebo mě litoval, protože jsem se litovala dostatečně sama. Když začala hodina,čekala jsem až skončí. Když skončila,čekala jsem až skončí přestávka a začne zase hodina. Pořád jsem seděla na tom stejném místě bez toho abych se s někým za celý den bavila. Zvládala jsem to. Když skončila škola,šla jsem opět domů. Přišla jsem domů,byla v pokoji,vzala si večeři a šla opět do pokoje a čekala jsem až bude další den. V podstatě jsem pořád jen bezhlavě čekala až skončí zrovna to co prožívám. Mezitím jsem se opět jen litovala a říkala kdy tohle vše skončí.
Občas jsem přemýšlela i nad tou nejnemožnější věci: sebepoškozování. Myslela jsem si že to nikdy neudělam, protože jsem na to měla moc malý koule. Mnohokrát jsem seděla ve vaně s myšlenkou že bych mohla vzít tu určitou věc do ruky a prostě jenom škrtnout,jako sirku. A tak jednou.. když mě to zase vlozlo do hlavy jsem to udělala. Teklo hodně krve. No aby taky ne když jsem na tu žiletku tlačila hroznou silou. Začalo mě to bavilt.
Byla to zvláštní doba. Ale přesto měla své výhody.Možná více výhody než nevýhody.
Jak to šlo dál? Někdy na konci školního roku jsem se začala trochu zase bavit. Ale pořád to bylo divný.
Pořád jsem byla náladová.
Pak už to šlo líp ale pořád jsem cítila tu úkost že něco prostě není jak má.
Bylo to hlavně kvůli tomu že jsem si oposlouchala celý všechny texty a písně BvB. :X Už jsem je prostě tak neprožívala jako před tím.
