„Humorné" povídky

Jak jsem si hledal brigádu

Jednoho krásného slunečného odpoledne mi proběhla hlavou myšlenka, že bych potřeboval nějaké peníze. Ihned ji následovala myšlenka nad brigádou. A tento návrh jsem přednesl před rodinnou radou, která se momentálně skládala z mého otce a dědečka.

„Myšlenka to je dobrá, rodinná kasa krvácí. Je to tím, že tě musím šatit," pravil otec a vzápětí, jen co se napil piva, pokračoval, „já jakožto mladý jinoch též jezdil na brigády, hlavně na chmelové. Rozhodnuto, pojedeš do Žatce."

Byl jsem nucen otcovu návrhu oponovat. „Chtěl jsi říci, tatínku, půjdeš, jelikož auto má v zástavě hostinský a na dráhu také nemáme, neboť, dovol, abych tě citoval, rodinná kasa krvácí kvůli mému šacení."

„Nevděčníku," vylétlo otci z úst a za těmito slovy ihned letěly dvě flašky od krušovického ležáku. Maminka na to nic neřekla. Ani nemohla, jelikož i ji otec propil a momentálně ji má v zástavě hostinský, jako náš automobil.

Poté, co jsem zametl střepy a oplakal šest korun, ozval se dědeček. „ Já také na tom nevidím nic špatného, i já v dvaceti letech jezdil na brigády, na tankové. To byly časy."

Po těchto slovech mi došlo několik záhad, které mě trápily od mého dětství. Vždycky jsem měl za to, že když dědeček vyprávěl o tom, že jezdil se svými tygry a pantery jezdil po celé Evropě, myslel jsem, že byl za mladých let cirkusák. Z toho také pramenilo to, že jsem se za něj styděl. A on byl jenom essesák. Také mi konečně došlo, proč děd brečívá v Den osvobození. A proč máme vedle sprchového koutu bombu s plynem.

Po dědově proslovu jsem se zvedl, ovšem hned jsem zase sedl, neboť strop v naší zemljance je dosti nízký, na rozdíl od hospodského vily, kterou mu z větší části zafinancoval tatík.

„Jak chcete," pravil jsem, „vydám se do světa na vlastní pěst. Slyšel jsem, že v Explosii hledají brigádníky." Zabalil jsem si do šátku hlavu a do uzlíku okoralý chléb a jedno lahvové pivo značky Pivo.

Do Pardubic to je z našeho městečka co by koněm dohodil a zbytek na kameni doskákal. To jsem také udělal. Čekalo mě dost bombové uvítání. A taky problém, že už znovu hledám brigádu. Ale vypadá to, že se prý uvolnilo v Pardubicích místo vařiče perníku. Celý život jsem měl za to, že se perník peče, ale to mě neodradí. Snad tam nebude inventura, když dorazím. Musím ještě poslat pohled dědovi i otci, aby věděli, že na ně v tom světě myslím. A také tatínkovi místní pivo.