„Humorné" povídky

Výlet

V naší rodině se vždy hojně cestovalo. No ještě aby ne. Jsou důkazy o tom, že praděd z matčiny strany prošel za 2. světové války celou východní frontu. Nejdříve, jako voják Slovenského štátu, byla cesta tam, poté, pod rudou vlajkou, zase zpátky. Můj strýc, tentokráte z otcovy strany, byl zase cestovatelem v čase. Přihnul si ke sklence v pátek a probral se v úterý. Uměl však cestovat časem i zpět. Jednou, když tak seděl nad svým oblíbeným zlatavým mokem, pronesl památnou větu: „Teď jsem ožralý jak včera." Tuto větu jsme mu nechali vyvést na jeho pohřební věnec, neboť tu noc, kdy odcházel od výčepu, ho zachvátil automobil. Zde je důkaz toho, že přílišný pohyb škodí lidskému zdraví. Můj bratranec dokázal cestovat, nikdy jsem nepochopil jak, jednotkou vzdálenosti. Stále o tom metru básnil, ale já to zkusil několikrát a lidé na mě koukali jako na pitomce. Možná jsem si měl místo krejčovského vzít svinovací.

S těmito geny bylo jasné, že i má osoba musí podniknout nějakou výpravu. Ano, jednou za týden jsem vyrazil, i když jsem si byl vědom nebezpečí, z hospody domů, abych pozdravil rodiče. Byla to cesta nebezpečná, neboť jsem měl stále na paměti tragický skon strýce.

Když jsem se jednou opět vrátil z domova mezi půllitry a výčep, oslovil mě hostinský. Se slovy: „Lojzo, pořádám zájezd do Ostravy, nechceš jet také?" Se svými geny jsem takovou výpravu nemohl odmítnout. Sbalil jsem si do uzlíku svůj osobní půllitr. Bylo pondělí, a proto jsem se rozhodl z hospody neodcházet do středy, kdy měl být výlet uskutečněn. Za prvé jsem nechtěl, aby mi ujeli, a také jsem nechtěl následovat tragickému příkladu strýce.

Ve středu jsme opravdu vyrazili do města hornického. Doporučil jsem hostinskému, aby zapnul mlhovky. Na to mi odvětil, že to je jen výtečný ostravský vzduch a abych si pořádně prohlédl, co dýchám. Nechtěl jsem se přít. Hostinský byl starší, z toho vyplývalo i zkušenější a mohl by mi to vysvětlit ručně a stručně. Nasál jsem tedy z plných plic a pocítil jsem, jako bych vykouřil během pěti vteřin krabičku cigaret. Aklimatizace tedy proběhla v pořádku. „Je to opravdu nádherný vzduch," odvětil jsem po pěti minutách, kdy mé plíce dorazily zpět do hrudního koše.

Stodolní ulice v Ostravě byla naším cílem. Prolezl jsem několik barů, nadal pár lidem. Ráno jsem se vzbudil v podivné části Ostravy. Řekl jsem si, že to musí být místní romská čtvrť. Všude byly podivné nápisy a lidé mluvili podivnou hatmatilkou. Hledal jsem někoho, ptal jsem se lidí, aby mi řekli, kde jsem, každý však odpovídal něco ve smyslu: „Vem to dom." Inu, tak jsem začal jednu značku sundávat. Byla na mě zavolána místí domobrana a já byl předveden před Roma nejvyššího. Spustil na mě tou jejich podivnou řečí, tak jsem mu odvětil, že mu nerozumím. On na to: „Vem to dom." Já řekl, že to jsem chtěl udělat a byl jsem, násilně zastaven. On znova, ať to vezmu domů. Bylo mi z toho do pláče. Zazvonil mi telefon. Zvedl jsem ho a v něm se konečně ozval normální hlas. Byl to hospodský, sháněl se po mně. Vysvětlil jsem mu, kde jsem. Jediné, na co se zmohl, byl hurónský smích. Vysvětlil mi, že jsem se dostal do Maďarska. Byl jsem ztracen a k tomu ještě v cizím státě. Lámanou angličtinou jsem se omluvil představeným úřadům. Asi pochopili, neb mě nechtěli lámat v kole. Vzpomněl jsem si na své geny a po vzoru pradědy jsem došel zpět ke svému výčepu. Většinu času jsem šel po čichu. A to byl můj první a na dlouhou dobu poslední výlet.