„Humorné" povídky

Zážitek z pouti

Znáte to. Přijela pouť. Kolotoče, střelnice, autodrom, spousta stánků se sladkostmi, nějaký doprovodný program, spousta opilých. Samozřejmě, že je i program v kostele, ale na ten se dostaví většinou ti starší. I já jsem se rozhodl, že vyrazím na pouť. Udělal jsem doma popravu prasátka, ale bohužel i prasátko mělo větší hodnotu než měna v něm uložená. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než si vzít dvoukoláček a odvézt ze sklepa všechny vratné obaly. Po této akci jsem se aspoň ocitl, po zaplacení výdajů na nové prasátko, na sto korunách naší krásné měny. Příště budu šetřit jen ve vratných obalech, neb ty vždy budou stát tři koruny a nejsou nijak zatíženy inflací. Inu, ošplouchl jsem se v nedalekém rybníce, vlasy pročísl hráběmi, vzal svou sváteční rádiovku společně s kostelovými modráky a vyzval svou přítelkyni, aby šla se mnou za pouťovým veselím. Přikývla a tak jsme se ocitli ve víru maloměsta. Loudila na mě, abych jí vystřelil papírovou růži. Viděl jsem u střelnice svého kamaráda, jak jednu odnášel. Řekl jsem si, Lojzo, to zvládneš, nenecháš se přece zahanbit. Utratil jsem svých sto korun za tři výstřely. Sbohem, čtyři piva, řekl jsem, a zamáčkl slzu. První výstřel. Vedle. Zkusil jsem tedy zavřít druhé oko. Druhý výstřel. Opět vedle. Nechal jsem tedy zasáhnout boží prozřetelnost a zavřel obě oči. Znovu jsem vystřelil. A zasáhl. Opravdu jsem něco vystřelil. Kolotočářovi na střelnici oko. Zeptal jsem se ho, co dostanu za tuto trefu, ale neodpovídal. Rozhodl jsem se proto k taktickému ústupu na městskou věž. Vzduchovku a hrst diabolek s sebou. Chtěl jsem ještě vybrat kasu a růži, ale to mi okolnosti, rozumějte kolotočářovi kamarádi, nedovolily. Využil jsem svých znalostí našeho města a po napínavé desetiminutové honičce jsem se jim ztratil ve farní zahradě. Nebo spíše jsem vylezl na největší jabloň a ostřeloval jsem je. Prostřelil jsem farářovi několik oken, pneumatiku u automobilu a jednomu dotěrnému útočníkovi tvář. Poté mi došly náboje a kolotočáři sehnali motorovou pilu. Jejich plán byl jasný, pokácet košatou jabloň. K mému štěstí se stromu zastala učitelka místního gymnázia. Vyčkával jsem tedy příjezdu policistů, abych jim vylíčil, jak jsem zneškodnil gang podvodníků. A police skutečně přijela. Opatřena neprůstřelnými vestami a samopaly. Ihned jsem seskočil ze stromu a zahodil vzduchovku. Podvodníci se na mě vrhli a začali mi nadávat do teroristy. Přidali se k nim i policisté. Probral jsem se až na psychiatrickém oddělení v Bohnicích. Nejlépe z této pouti vyšla moje přítelkyně a naše město. Má přítelkyně si nabalila policistu a v našem městečku natáčela TV Nova a další televizní stanice. Domnívám se, že by mi měl náš pan starosta poděkovat!