„Humorné" povídky

Setkání s krutou pravdou

Víte, já byl vždycky za dobře s pravdou. No, také jsem někdy zalhal, ale spíše to byly takové polopravdy. Ještě větší zájem o tuto věc abstraktního charakteru ve mně zažehnul učitel na základní škole, když jsme se bavili o Janu Husovi.

Tento jistý profesor nám vyprávěl o tom, jak proradní Němci roku 1415 v Berlíně upálili tohoto významného myslitele. Jeho popel pak vsypali do Havoly. No, když nám o tom vyprávěl, datum sedělo jako to v učebnici, akorát místo grilovačky a spočinutí mistrova popela nesedělo. Nepouštěl jsem se však do sporu s učitelem, jelikož vzhledem vypadal, že tam tenkrát byl. A hlasoval pro Husovo upálení.

Jako dalšího z těch, co už tenkrát věděli, že pro pravdu člověk musí, opravdu hořet byl Jan Palach. A také Jan zajíc. I ti ve mně zažehnuli odvahu. A také tu byla španělská inkvizice. Ta dokázala pro pravdu zapálit kde koho.

A tak jsem si pořídil megafon a vyrazil do města. Zatím jsem do něj neříkal žádnou velkou pravdu, jen varování. Cituji Julia Fučíka: „Lidé, bděte!" A lidé opravdu bděli! Díky mně! A taky díky tomu, že jsem tím megafonem vyřvával ve tři ráno. Sneslo se na mě několik nadávek a dva květináče, ale řekl jsem si pro sebe, že Husa za pravdu upálili, pár květináčů snesu. To jsem však netušil, co bude následovat.

V nedalekém parčíku seděla skupinka místních chuligánů. Můj hlas je vyrušil z jejich oblíbené zábavy „Vyhul a vypij vše, co najdeš," a tak následovali můj hlas, jako bych byl bájnou sirénou. Za chvíli se kolem mě stahovali v kruhu. Výborně Lojzo, pomyslel jsem si, už máš první následovníky, kruh svých věrných. To jsem se však přepočítal. Vrhli se na mě s jediným cílem. Vzít mi megafon. Při tom to útoku mi vymlátili půlku zubů, kterými jsem kousal. A také mi vytrhali všechny vlasy. A stejně jsem o svůj megafon přišel.

Když jsem ležel na zemi a byl rád, že jsem tento střet přežil, šla okolo jiná partička s dotazem, jestli nepotřebuji pomoci. Byli to Romové. Zakýval jsem hlavou, že bych pomoc opravdu potřeboval. A taky mi ihned pomohli. Začali sbírat moje zuby, ovšem jen ty zlaté. Poté, co mi jeden sundal z hlavy klobouk, odvětil jsem, aby mi klobouk svojí špinavou rukou neumazal. To ho dosti namíchlo, kupodivu i jeho kolegy. Všimli si i toho, že jsem bez vlasů, takže mě považovali za skinheada. A tak mi bylo pomoženo ještě jednou. Na jednotku intenzivní péče.

Probral jsem se za tři dny. Zrovna mě jeden lapiduch bral za ruku a ptal se, jestli nepotřebuji nějak pomoci. Zašišlal jsem, že ne, ale i tak mi ten dobrý člověk pomohl. Od mých zlatých rolexek.

Po tomto zážitku jsem však na pravdu nezanevřel. Rozhodl jsem se však, že příště se inspiruji španělskou inkvizicí, jelikož tu nikdo nezmlátil ani neupálil.