Následujícího rána se Trea probudila s mírnou nervozitou z prvního dne v nové škole. Posadila se na postel a ve tmě začala hledat lampičku na nočním stolku. Když konečně nahmatala vypínač, rozsvítila a všimla si krásně vyžehlené a složené školní uniformy na komodě. Oblíkla se, a úhledně si zamotala svoje nádherné dlouhé zrzavé vlasy do copů. Dole v kuchyni na ní už čekaly cereálie s mlékem a hrnek teplého ovocného čaje. Sedla si ke stolu, a pomalu začala jíst. Zarazilo jí, že dlouhé minuty nikdo nepřicházel, ale o chvíli později si k ní už přisedávala babička, a ptala se jak se vyspala „Jo docela dobře, co ty?" zeptala se Trea babičky. „No musím říct, že spát s dědou v posteli, když se mu zdají zlé sny, není úplně nejlepší." odpověděla babička. Trea se na ni zvědavě podívala. „A ne, zlatíčko, nevím, co se mu zdálo. Nechtěl mi to říct." usmála se na ni babička. „A kde vůbec je?" zeptala se Trea. „Už musel jet do práce," odpověděla nevzrušeně babička a koukla se na malé zlaté hodinky na levé ruce. „Jé, to je hodin, my už taky musíme vyrazit, za chvíli ti jede autobus." Obě se zvedly a rychle se začaly oblékat. Trea už jenom popadla batoh a vyběhla z domovních dveří. Na zastávku doběhly jen tak tak. Autobus už na zastávce stál, a čekal až Trea nastoupí. „Tak hodně štěstí a užij si to, ahoj!" rozloučila se s ní babička a objala ji. Trea si ještě chvíli prohlížela velký modrý autobus, než na ni řidič začal křičet: „No tak jedete, slečno nebo tady budete jen tak stát a zírat na mě?!" Trea se na něj jen vystrašeně podívala, a raději nastoupila.
Procházela dlouhou uličkou, kde se všichni hlasitě bavili, a smáli. Nakonec našla místo vedle vysoké hnědovlasé dívky se hnědýma očima, která poslouchala hudbu, a byla zabraná do svého mobilu. Trea se na ni usmála, a posadila se. Dívka ji však odbyla jen znechuceným pohledem, a znovu se zabrala do chatování. Trea si otevřela knihu, a začala číst. Slova ale nevnímala. Přemýšlela, o čem se dědovi asi mohlo zdát, když to babičce nechtěl říct. Napadlo ji, že třeba o duchách nebo o strašidlech. Asi nechtěl babičku strašit, nebo o tom že padá do prázdna a nakonec spadne na betonovou zem a nevěděl jak se dostat zpátky. Ale ne, to se zdávalo často jí, a tohle by babičce určitě pověděl. Muselo to být něco, co ho opravdu vystrašilo, nebo ranilo... A teď ji to napadlo. Nejspíš se mu zdálo o jeho dceři, její mamince. Při pomyšlení na maminku se jí znovu začal přehrávat ten deštivý večer, kdy pospíchali do divadla a pak..... „Hej, hej, HEJ!" z přemýšlení ji vytrhla dívka sedící vedle ní. „Vystupuješ?" ptala se naštvaně dívka, „Nebo mě budeš zdržovat, na rozdíl od tebe spěchám!" „Co....jo promiň, už jdu." Trea se zvedla, hnědovláska ji však odstrčila, a naštvaně vystoupila. Trea jen zaraženě koukala, a pomalu se vydala za ní.
Škola byla obrovská bílá krabice s malinkými okýnky a velkými vchodovými dveřmi, nad nimi visely kulaté hodiny, které ukazovaly za deset minut osm. Vedle zářila velká školní zahrada s nádhernými květinami a stromy. Trea ale neměla moc času, víc si školu prohlédnout, tak raději přidala do kroku. „Dobrý den" pozdravila malého obtloustlého chlapíka v lacláčích stojícího u vchodu. „Dobrej, co potřebuješ?" zeptal se školník. „No, víte, já jsem tu nová, a potřebovala bych vědět kde je třída 8HW." odpověděla Trea. „To musíš až do čtvrtýho patra, můžeš použít výtah tamhle úplně vzadu," ukazoval školník nataženou rukou někam dozadu do chodby. „Děkuji vám mockrát, na shledanou," poděkovala Trea a odešla. Když přiběhla k výtahu, čekalo tam mlčky ještě pár dalších lidí. Všichni nastoupili, a o pár vteřin už vystupovali, a rozcházeli se do svých tříd. Trea jen o chlup stihla zvonění a posadila se úplně dozadu do volné lavice. Do třídy přišla po chvíli i její nová třídní učitelka: „Dobrý den, posaďte se." přikázala učitelka. „Takže, začneme docházkou," řekla „Emily Tyllowidová" „Zde," zapištělo malé blonďaté děvče v druhé lavici. „John Straw" „Zde," odpověděl znuděně hubený černovlasý kluk ve třetí lavici. A takhle to šlo dál až k poslednímu jménu. „Lily Osvaldová" „Zde," zaburácela velká dívka s hnědými vlasy. „Dobře dobře, takže jsme všichni," usmála se a pohlédla na Treu. „Jejda, málem bych zapomněla," řekla, „máme tady novou žákyni, Treu Lonesovou," rukou pokynula Tree, aby vstala a přišla k ní. „Ahoj, jmenuji se Hannah Winoldová" představila se „a jsem tvá nová třídní učitelka, doufám, že se ti u nás bude líbit," dořekla s úsměvem. Byla to malá sympatická paní, asi okolo padesáti. Měla krátké na mikádo ostříhané šedivé vlasy, a na sobě měla bílou blůzku a džínovou minisukní. Všichni na Treu zvědavě a trochu znechuceně zírali, což jí vyvedlo z míry. S dalším slovem, které paní učitelka Winoldová řekla, bylo všechno ještě horší: „No tak, Treo, představ se nám." Trea na ni trochu vystrašeně koukla, ale potom se zhluboka nadechla a začala: „A-ahoj, jmenuji se Trea Lonesová, je mi čtrnáct, a přestěhovala jsem se z Londýna k babičce a k dědovi na farmu. Dřív jsem chodila na Willsonovu školu." Byla ráda, že ji paní učitelka dovolila jít se zpátky posadit do své zadní lavice. Winoldová potom pokračovala ve výuce: „Takže, otevřete si učebnici na straně 54, a vypisujte si zápisky. Já vám k tomu budu něco vykládat." „V roce 1524 se......" Trea už ji dál moc neposlouchala, protože tohle téma brali v její minulé škole už před měsícem. Dělala si tedy mlčky poznámky z učebnice, a když měla vše napsané, kreslila si na okraj sešitu malé mandaly. V tom si znovu vzpomněla na včerejší večer, a na noviny co dědeček četl. Zanedlouho zazvonilo, a Winoldová ukončila hodinu. Začali se přesouvat do další třídy.
Tree přišlo divné, že všichni hned vytáhli mobil a ani se spolu nebavili. Přišlo jí, že jde chodbou, kde se míhají jen šedivá těla bez duše. Přišlo jí, že je sama ve dlouhé místnosti, je jí smutno a chladno a neví, co má dělat a jak se dostat mezi normální lidi. Byl to zvláštní pocit, být v téhle podivné škole šedivých lidí sama jediná jiná než ostatní. Dalších pět hodin uběhlo podobně, učitelé se jí představili, a potom něco říkali ohledně tématu. Když na konci poslední hodiny zazvonil zvonek Trea se jen zvedla, aby rychle vypadla z tohohle šedivého světa. Už se tak moc těšila domů, byla z tohohle dne dost unavená, a ze všeho nejvíc by si potřebovala vyčistit hlavu. Když nastupovala do autobusu, nikdo v něm nebyl. Posadila se a jenom zavřela oči. Probudila se právě včas, hlasatel hlásil "Kouper". Vyskočila ze sedadla, a konečně běžela na farmu. Otevřela dveře, svlékla si kabát a boty. Všude bylo ticho, nikde nikdo. „Haló? Je tu někdo?" nikdo jí neodpověděl. Najednou zaslechla vytahování hrnců z poliček. „Babička je doma," pomyslela si Trea. K jejímu úžasu u plotny stál dědeček, a nasypával do vařící vody špagety. „Ehm...ahoj," pozdravila opatrně Trea. „Ahoj" odpověděl děda. Nic dalšího už neřekl. „No...ehm, kde je babička?" zeptala se. ,,Přijde později," řekl děda. Trea nevěděla, co má říct nebo udělat, jen tam tak stála a koukala, jak vaří. Po chvíli promluvila znovu: „No tak já se asi půjdu projít někam do lesa," napadlo Treu. „Dobře," vydechl souhlasně děda. Trea se tedy doběhla ještě převléct. Zanedlouho už kráčela travnatou polní cestou k lesu. V hlavě se jí začal přehrávat celý den. Když však došla na okraj lesa, vzhlédla jen ke korunám stromů a naslouchala jejich šumění a zpívání ptáků. Cítila se najednou nesmírně uvolněně a šťastně.
