Les byl nádherný, v korunách stromů zpívali ptáci a sem tam i nějaká veverka vykoukla. Lehký podzimní vánek Tree rozhazoval husté zrzavé vlasy a sluníčko jí hřálo na promrzlé prsty. Listí už pomalu hnědlo a opadávalo ze stromů. Trea jen nehybně stála a pozorovala tu krásu, kterou ještě nikdy neviděla. Po chvilce se rozhodla, že půjde dál do hustého lesa, který jí tak moc přitahoval. Všude bylo ticho a ona si připadala, že konečně někam patří, že konečně našla svůj domov. Nevěděla proč, ale chtěla tu zůstat a procházet se dokud nezestárne a nakonec nezemře. Pěšinka, kterou se začala pomalu ztrácet. Trea uhnula z cesty, a posadila se do opadaného listí pod velkým dubem. Skupinka mravenců si stavěla zimní útočiště a ona jen pozorovala, jak si vedou. Zvedla hlavu a zadívala se na nedalekou louku s vysokou trávou. Hlavu jí zaplavily myšlenky na rodiče a na procházky v Londýnském parku, které tak milovala, když byla ještě malá.
Běhala od stromu ke stromu, od tůňky k tůňce a rodiče jí nemohly dohonit.
„Treo, Treo, zastav, my už nemůžeme" volala udýchaně maminka, na malou zrzavou holčičku, která se smála a běhala kolem stromů. „Ještě ne mami, já chci běhat!!" s radostí křičela a kroužila kolem malé studánky. Obíhala jí nejdřív jednou stranou, pak druhou a nakonec: „BÁC", už ležela ve studánce, jak široká, tak dlouhá. Rodiče k ní rychle přiběhly, ale Trea už vylézala celá promáčená a špinavá od bahna. Všichni tři se rozesmáli, a maminka jí utírala zablácený obličej.
Tree se při této vzpomínce na chvíli objevil úsměv na tváři, hned ale zmizel. Při pomyšlení že už nikdy rodiče neuvidí, ani jejich úsměv, nikdy jí neobejmou, ani nepolíbí. Nikdy nebude mít takovou skvělou rodinu, která jí pomůže a uklidní v těch nejtežších chvílích. Milovala je, byly pro ni všechno. Neměla nikoho, jenom je. A teď ztratila všechno, na čem jí záleželo. Nemohla nic dělat. Její život už neměl smysl. Co má dělat? Zůstat tu sedět dokud nevyhladoví a nezemře? Nebo se má chovat jako ostatní? Všichni na mobilu a mít svůj virtuální svět a virtuální kamarády? Netušila co má dělat, jen jedním si byla jistá. Musí to přijmout, jsou pryč.. Jediné co jí zbývá, je se s tím vyrovnat, ale jak to má udělat? Nikdo jí neposlouchá. Nikdo neví, že vůbec existuje. Nemá žádnou cenu. Nechce se vrátit do té šedivé školy bez lidí. Chce tu jen ležet, koukat do korun stromů a na všechno zapomenout. Začít nový život. Být milována lidmi, na kterých jí záleží. Strašně moc by si přála žít, jako normální dívky v jejím věku. Zažít svoje první lásky a rozchody. Jenže to se nestane. Nedokáže se lidem otevřít, svěřit se jim, i kdyby chtěla, tak neví jak. Najednou to Tree došlo. Zhrozila se pomyšlení, že zůstane do konce života sama, kvůli její důvěře v lidi. A co když se z toho zblázní? Na to ani nechtěla pomyslet.
Ucítila na rameni něco teplého, škubla sebou a probrala se z hlubokých myšlenek. Otočila hlavu a uviděla jen ustupujícího jakéhosi tvora s jasně modrýma očima. Zastavil se. Hleděli si do očí a nikdo nic neudělal. Trea se pomalu zvedla, nebála se ho. Přistupovala stále blíž a blíž. Tvor na ní pořád jen hleděl a nehybně stál. Byla už skoro u něj, když se náhle zastavila a poznala co je zač. Byl to jelen, velký asi jako pes. Tělo měl zvláštní, vypadalo jako kůra. Modré oči mu přímo zářily a Trea věděla, že přišel za ní. Hleděla na něj a přemýšlela, proč tu je a proč na ní jen tak zírá. Jelen sebou škubl, pomalým a ladným krokem došel až k ní. Trea se k němu sklonila a natahovala ruku, aby si na něj mohla šáhnout.
