Psal se rok 1963, červenec, jedenáctého. Ten den mě probudil déšť.
Rozespale zívnu a jazykem si přejedu po sklovině. Nenávidím ranní zápach v ústech a ještě víc v těch mých. Podívám se na své hodinky, které jsou položené na nočním stolečku, ukazují půl osmé ráno. Zlenivěle odrkryji těžkou, péřovou přikrývku, posadím se na postel a svoje nohy nasoukám do teplých bačkor, na to, že je léto, je v Londýně tento rok opravdu zima. Přesouvám se do koupelny, kde si opláchnu obličej vlažnou vodou a své kratší vlasy zamotám do drdolu a sepnu velkou sponou.
„Snídaně je na stole, pojďte jíst!" Ozve se z kuchyně a já okamžitě sbíhám schody a usedám ke stolu. Vždy všem lidem, které mě potkají před prvním jídlem dne, radím, aby se ke mně nepřibližovali na metr a nic po mě nechtěli, před svým prvním jídlem dokážu být totiž opravdu hodně protivná a nerada někoho vidím ve svém zorném poli. Když ale jen spatřím jídlo, nálada se mi hned zvedne a zase můžu být tou energetickou dívkou, co jsem byla včera večer.
Na stole vidím klasicky misku s jogurtem, míchaná vejce a opečený toastový chléb. Po jednom okamžitě sáhnu a poliju ho lžící medu.
„Čaj, zlatíčko" řekne moje máma a pohladí mě po vlasech. Do malého šálku vlije ještě vařící černý čaj. To je moje máma. Emily. Ta moje máma vždycky říkávala, že čaj je nejlepší lék na úplně všechno. Bolí vás v krku? Dejte si čaj. Žaludeční potíže? Srkněte si dobrého černého čaje. Deprese? Čaj!
„Díky, mami" koutkem oka na ní mrknu a pokračuju v konzumaci mé snídaně.
„Co Mark? Byli jste včera tančit?" Chlácholí ze mě máma. Odpovím jí s plnou pusou, že ano a dál se cpu.
„Je to sympaťák, ten Mark, co?" Mark je syn máminy kolegyně z obchodu s potravinami. Malý obchůdek vlastní právě jeho otec, takže finančně zabezpečený je, pohledný docela taky, občas i trochu vtipný ale tančit neumí teda vůbec. „Ale ano, je sympaťák" znuděně odpovím a usrknu si čaje.
„No, to je dobře. Krucinál, Johny ještě pořád nevstal" postěžuje si máma.
Johny je můj o šest let starší bratr, který strašně rád dlouho vyspává. „Nevadí, alespoň zbyde víc toastů pro mě" zasmějeme se společně. „Johny, slez už!" Příkáže máma ale bez výsledku. Takhle to chodí úplně každé ráno, zvlášť teď o volnu.
Johny už nestuduje a vydělává si řízením aut pro lepší pány. Není to špatná práce a placená je taky dobře. Mámě hodně pomáhá a já se taky snažím za ní občas vzít směnu v obchodě, když je opravdu unavená.
Od té doby co náš táta umřel na rakovinu, je unavená úplně pořád. Z myšlenek na tátu mě vyleká troubení. Polekaně nadskočím, nevím proč se tak hrozně leknu. „Špatné svědomí, děvenko?" Usměje se máma a já jen sklopím oči.
„Kruci, kruci, kruci!" Slyším bratrova klení ze shora. „Ještě nejsem ani osprchovaný, do háje, smrdím jako vepř!" S mámou nás to obě rozesměje. V tom se rozezvoní zvonek.
„Kruci!"
Mamka chce vstát, s tím, že otevře. Nechám jí sedět, vezmu si do ruky nedojedený toast a ještě v delší krémové saténové košilce kulhám ke dveřím. Zvonek se ozve znovu. „Už jdu" Křiknu ke dveřím.
Když dveře otevřu, stojí za nimi o dost vyšší muž, než jsem já. Kouká do ulice, jakoby někoho vyhlížel. Na sobě má velmi dobře padnoucí oblek, o něco tmavší než je má košilka a sako mu lehce plane ve větru. Déšť opět vystřídalo slunce. Vlasy má ebenové, tmavé a zvlněné. Na rtech mu hraje příjemný úsměv, jakoby teď vůbec nezvonil a stál u našeho domu úplnou náhodou.
„Ahoj" řekne.
„Ahoj" řeknu.
„Co to jíš?" bavil se se mnou, jako bychom se znali léta.
„Toast s medem" odpovím a kousnu si opečeného chleba. On mě přitom důkladně pozoruje a já při jeho důkladném pozorování mně, důkladně pozoruji jeho.
„Můžu si taky kousnout?" Měl hluboký, chraplavý hlas.
„Ne, to je můj toast" zachichotám se „jdeš za mým bráchou?" Najednou se přestane usmívat a jeho tělo se vzpřímí „ano, mohla bys ho zavolat, prosím tě? Docela dost spěcháme."
Hlavou kývne k černému autu za ním, kde seděl ještě jeden muž, ale moc dobře jsem na něj neviděla.
„Už jsem tady!" Vyběhne do ulice můj bratr a sedne si do toho černého auta na místo jezdce.
„Nestihl se nasnídat" řeknu už sušeji a ani nevím proč, jsem s ním chtěla udržovat konverzaci.
„Tak snad mu po cestě nebude kručet v břiše, to nesnáším" odpoví mi, otočí se na podpatku a vydá se směrem k autu.
„Tak se měj" řeknu spíše pro sebe ironickým tónem.
„Ty taky" zakřičel na mě, zvedl ruku a mávl prsty, na kterých měl několik zlatých prstenů. Zrudla jsem, ale to už nemohl vidět. Prásknu dveřmi více, než jsem chtěla a odeberu se zpátky do kuchyně. Máma s někým telefonovala. „No, už je tady! Hned ti jí předám!" Vykulím oči a ukážu prstem na sebe. „Volá Mark" řekne máma až moc nadšeně. Sluchátko telefonu si od ní převezmu. "
„Ahoj! Tady Mark. Jak se máš?"
„Dobře Marku a ty?" snažím se zakrýt svůj otrávený hlas a namotávám si šňůru sluchátka na prst. „Dobře, moc dobře, co děláš večer?" Váhu přenesu na druhou nohu a pro sebe udělám znechucenou grimasu, zase chce jít tančit.
„Nechceš jít tančit? Teda jestli něco nemáš." No, jako bych to neříkala.
„No Marku, nechceš raději, co já vím, na biják?" Snažím se o změnu plánu, protože mě ještě teď bolí palce u nohou.
„Na biják? Jo tak jasně! Vyzvednu tě v sedm, ano?" Souhlasím a telefon zavěsím. Dneska půjdu s Markem na film, uvažuji i o tom, že se od něj dnes už nechám i políbit, tedy možná. Je to takový ucho, je jen o rok starší než já ale co už. Nemyslím si, že bych si zase mohla nějak vybírat a Mark je fajn, ostatně, moc fajn, až na ten tanec teda.
„Tak co?" Přeruší mě máma.
„Jdem na biják" usměju se a máma nadšeně zatleská. „Vidíš! Přece jen se dobře vdáš!" Já se ale vdávat ještě nechci. Povzdechnu si. Chci být žurnalistka nebo tanečnice, nebo fotografka, chci prostě něco být, nechci být jen manželka.
