Vyrvané stránky

Duše z ebenu

Už od prvního okamžiku jsi probudila k životu mé dávno mrtvé srdce. Samozřejmě, bylas' jen člověk, jako všichni ostatní, kteří skončili s vyrvanými vnitřnostmi, roztrháni, mrtvá těla plovoucí v řece pod skálou, na které stojíš den co den, ale ten náhlý, nezvyklý pocit života zastavil krvavé běsnění a já na tebe pohlédl v úplně novém světle.

Připomínala jsi anděla přinášejícího spásu, stvoření utkané z paprsků slunce, až jsem se skoro bál, aby ses nerozplynula v poryvu větru a nezmizela mi navždy.

Tenkrát jsem tě nechal odejít, aniž bych ti zkřivil jediný vlásek, a vlastně i mnohokrát potom, ba co víc, začal jsem toužit po tvé přítomnosti, protože už v té době jsem věděl, že bez tebe bych nedokázal dál existovat.

Začal jsem snít o něčem novém a možná lehce šíleném.

Od té chvíle tě každý den netrpělivě vyhlížím už z dálky. Jediný tvůj krok dokáže vyburcovat mé smysly. Stačí, abys bosky setřela kapku rosy, jsem na nohou, a když odejdeš, hýčkám si tě v sobě jako malý plamínek naděje, že všechno zase zapadne do sebe.

Stačí mi jediný náznak tvého možného návratu, abych se po tobě díval.

Oh, jak jsi krásná. Lehké šaty tě sice mají zakrývat před zrakem ostatních, ale tady si nikdy nedáváš pozor. Při procházení potůčkem, který skáče po kamenech a v horkých letních dnech tě ochlazuje, si často sukýnku vyhrneš až ke stehnům a já zůstávám stát ohromen údivem nad těmi dokonalými tvary nohou i uprostřed léta bledých jako mateřské mléko. Bohužel právě proto k sobě až příliš přitahují pozornost záhadné jizvičky a já mám sto chutí zničit kohokoliv a cokoliv, co ti to mohlo provést.

Svou majestátností bys určitě mohla stát předlohou sochařům antických bust. Ladné křivky téměř vybízí k pohlazení a ano, musím se ti přiznat, že jsem několikrát neodolal a lehce přejel kostnatým prstem po té bleďoučké šíji, jež se zdá být uměleckým dílem, ale vždy jsem uskočil do stínu dřív, než ses otočila.

Snad pokaždé jsi marně pátrala po zdroji zvuku či pohybu, ale neviděla jsi mě nikdy. Nemyslím si, že nastal okamžik, kdy bys opravdu tušila, že ve škvírách jeskyně se něco krčí, ale tvé oči stejně bloudily po okolí a já se v nich utápěl, dokud ses neotočila zpět ke scenérii, která tě sem vylákala.

Ty oči jsou opravdu oknem do duše, která jistě není bez poskvrnky, ale to jí jen dodává na přitažlivosti. Jejich barva přechází mezi několika odstíny, v pozdních večerních hodinách připomínají dvě vodní hladiny, v nichž se odráží černočerná obloha, ale s východem slunce získávají až skoro zlatavý nádech tekoucího medu.

Řekl bych, že vypadáš jako panenka, když tak úžasně kontrastují s porcelánovými tvářičkami mírně se červenajícími sluncem, mrazem, či jen tím pocitem, že děláš cosi nezákonného.

Jak roztomilé.

Ale ještě víc zbožňuji, když si horský větřík pohrává s tím kouzelným hedvábím sahajícím ti až k prsům, neposlušně ho rozplétá a jednotlivé pramínky se ti vlní kolem perfektně symetrického obličeje.

Dřív jsem si myslel, že tvé vlasy jsou jednoduše červené, ale nemohl jsem se mýlit více. Jsou jako oheň a hrají tolika odstíny, že i když se je snažím přepočítat, nikdy se nedostanu ke konci.

Někdy uvažuji, zda nejsou denně prolévány čerstvou krví a nezískávají tím svou výjimečnost, ale ty bys jistě nic takového neudělala, že ne? Že nejsi monstrum jako já? Pověz mi, prosím, že jsem se dokázal zamilovat do obyčejného člověka a že pro mě ještě není pozdě.

V mém snu je láska nesmrtelná a je to jedna z těch věcí, která po smrti ještě drží duši v těle, ale dá se tento cit vůbec nazývat láskou? Nikdo mi neřekl, jak se taková věc pozná a já sám ji nehledal, ale řekl bych, že ta nesnesitelná touha přitisknout tě k sobě a vymazat veškerý prostor mezi námi není projevem ani tak lásky, jako spíš chtíče. Avšak doufám, víš to ty i já, že má posedlost není jen o tomhle, že ano? Cosi mě k tobě tak neodolatelně přitahuje, jenže to nedokáži správně pojmenovat, ani na to ukázat prstem.

Možná zním povrchně - odpusť mi to - když neustále mluvím o tvém zevnějšku, ale všechna ta krása je jen projevem čehosi v tobě, co září jako tisíc hvězd a patří k tobě stejně neodmyslitelně jako válka ke zdejší zpustošené zemi.

Jsem si však jist, že tvůj úsměv je přesvědčivým důkazem toho, že jsi úžasnou ženou po všech stránkách, a když se zasměješ, mám chuť smát se s tebou celé dny, přestože by to dokázalo vyhnat i přízraky z jejich pelechů.

Chtěl bych tě moci hýčkat, držet tě v náruči a pozorovat celou noc - já koneckonců spát nepotřebuji - tvou klidnou tvář a rty lehce se pohybující v rytmu rozkošných nesmyslů, o nichž se ti zdá, možná ti nosit ty květiny, u kterých se vždy na chvíli zastavíš cestou sem, splnit ti každé přání a být tvým rytířem na bílém koni. O tom sním.

Je hloupé nad romantickými gesty byť jen přemýšlet, protože takový je pouze život a to se mi zdá jako přepych, jež se mi nikdy nevrátí, ale s tebou se cítím... naživu.

Upřímně nevím, co tě ke mně přivedlo, ale možná to byl osud, abychom se my dva setkali, protože od toho okamžiku, kdy jsem tě spatřil, jsem nezranil jedinou živou duši. Kdykoliv jsem měl nutkání někomu ublížit, sám sobě jsem připomenul, co by sis o mně asi pomyslela, že bys takové chování neschvalovala, a chtěl jsem pro tebe být lepším mužem.

Hluboko ve své černé duši ale doufám, že cílem tohoto zázraku není záchrana života několika pošetilců, ale něco hlubšího a - mám-li být sobecký - záchrana především mě samotného.

Tak mi pověz, prosím, co tě přivedlo až na místa, kam ti od útlého věku zakazovali chodit? A proč se sem pokaždé zase vrátíš, přestože výhled už musíš mít dávno vyrytý do paměti a určitě by sis ho zvládla namalovat i na stěnu vlastního pokoje? Možná tě láká tajemno skryté v pověstech, nebo samotné nebezpečí číhající ve zdejších kobkách.

Přál bych si, abych tím důvodem byl já sám, ale jak bych mohl? Po vší té době skrývání se a sledování jsem se konečně odhodlal, ale v těch laskavých oříškových očích vidím jen strach - nedivím se ti, tváří v tvář stvůře.

Udělal bych líp, kdybych tě nechal užívat si světa takového, jaký by měl být, a nenarušoval ho tou zvráceností odehrávající se za oponou velkého divadla zvaného život, ale nemůžu mlčet, dál už ne. Neuvědomíme si, nikdo z nás, jak barevné to představení bylo, dokud nedojdeme na jeho konec, a teď jsi ty mou duhou v nekonečné přehlídce šedi, tvé barvy září víc než celý dosavadní svět.

Naděje je jako kouzlo a dokud dokážu snít o druhé šanci a o odpuštění, snít o tom, že budu moci stát navěky po tvém boku a každý den bude naplněn světlem a nekonečným údivem, do té doby jsem ochotný udělat cokoliv a obětovat to poslední, co mi ještě zbylo, vše jen pro tebe.

Vím, jak šíleně to může znít, ale nyní k tobě cítím pouto silnější než smrt.

Ano, toto je láska, jsem si tím jist. A pokud odmítneš, udělej to hned, nemůžu čekat, až mi vyrveš srdce později a zničíš mé poslední pouto k lidskosti.

Takže se ptám: Pokud ti teď nabídnu dlaň, přijmeš ji?

-------

Nejdřív ze všeho: Toto není vzkaz žádné skutečné osobě! Opravdu ne :D Je to fiktivní zpověď stvůry, která je přesvědčená, že se zamilovala do stejně fiktivní dívky.

Dost by mě zajímal tvůj názor na tuto povídku :) Jak sis představil hlavní postavu? Co je pro tebe hlavní myšlenka celé téhle patlanice? (klidně napiš, že v tom žádnou myšlenku nevidíš, pokud to tak cítíš XD) Moc pěkně prosím o vyjádření :))

- K. K.