Vyrvané stránky

Ve vzpomínkách

Hluboké ticho prázdné a zatuchlé půdy znenadání narušilo zašramocení kovových schůdků. Zdálo se, jako kdyby všechny zde uložené zaprášené věci najednou zpozornily v očekávání neznámého návštěvníka.

Kdo je to? A za jakým účelem přišel? pomyslel jsem si a jistě jsem nebyl jediný. Poslední dobou se málokdy stalo, aby se na nás někdo přišel byť jen podívat. Nezvučně jsme vyčkávali, až se nám host dobývající se dovnitř odhalí.

S těžkým heknutím ten někdo zatlačil rameny do dvířek v podlaze, které násilně odklopil a teprve, když si je takovým podivným a hlasitým způsobem otevřel, do místnosti vystoupal. Ukázalo se, že důvodem, proč nepoužil ke vchodu do místnosti ruce jako každý normální člověk, byla veliká papírová krabice, kterou držel.

I přestože nyní do podkroví vnikalo daleko více světla, stále jsme mohli vidět pouhé obrysy a nedostatek konkrétních rysů vystupňoval naši zvědavost. Po letech prostého ležení jsme požadovali daleko víc.

Muž, jako kdyby nám četl myšlenky, odložil krabici na nedalekou promáčklou pohovku a vzápětí začal tápat rukou ve vzduchu. Cvak! Provázek byl konečně nalezen a holá žárovka u stropu se rozžhavila, aby osvětlila naše království v celé své kouzelné zatuchlosti.

„Tak tedy!" Vysoký blonďatý mladík si založil ruce v bok, zazubil se, jako kdyby sám na sebe byl hrdý, že zvládl rozsvítit, mlaskl a rozhlédl se kolem. Rozzářené oči mu těkaly z rohu do rohu, jako kdyby sledoval nějaký napínavý tenisový zápas. „Tohle... Ehm... Bude o dost těžší, než jsem si myslel, budu se tím muset alespoň trochu prohrabat." Poškrábal se ve vlasech a s nadšením se vrhl na úkol, který sám sobě zadal.

Nemohl jsem tomu uvěřit, stále jsem se vzpamatovával z poznání té tváře. I po letech můj nejlepší přítel měl stále ty samé dolíčky ve tváři, jeho oči byly stále stejně tak modré a jeho vlasy stále tak neskutečně rozčepýřené. Jaká to mimořádná situace.

I když uplynulo mnoho vody, pamatoval jsem si ho jako malého klučinu, jako nadšené dítě, které bylo to první, co jsem uviděl v novém domově, když mě tehdy jeho rodiče přinesli domů v krásné, lakované, dřevěné truhličce spolu s několika dalšími vojáčky.

Hned po otevření skříňky tenkrát radostně zavýskl a bez jediného ohlédnutí se nás začal jednoho po druhém vytahovat, aby nikdo neutekl individuální prohlídce. Prvotní nadšení rychle opadlo, jak si znepokojeně přeměřoval naše obličeje, uniformy i vysoké čepice a čím déle se díval, tím více se mračil. ‚Jsou úplně stejní,' postěžoval si, jakmile si byl jistý, že žádný rozdíl mezi námi opravdu není, ‚na co potřebuji sedm stejných vojáčků?'

Ženě s vyčesaným a pevně utaženým drdolem zmizel přívětivý výraz z tváře jako mávnutím proutku. ‚Co jsem říkala, nelíbí se mu to, měl jsi mě poslouchat,' obořila se na svého manžela s rukama přísně založenýma. On už se chystal něco jízlivého odpovědět, když se klouček pohotově zvedl se mnou ve svých pěstičkách a nakráčel si to přímo ke svým rodičům, aby se ani neopovážili ignorovat ho ve prospěch vlastního hádání.

‚Řekl jsem, že nepotřebuji sedm stejných, ale stačí mi jeden!' zvolal vítězně se smíchem a začal se mnou skotačit, až se jeho rodičům opět na tváři objevil úsměv. To bylo jeho kouzlo, každému dokázal zlepšit náladu, bez ohledu na to, co se zrovna dělo.

Už tehdy mi bylo jasné, že budeme nerozlučná dvojice, že budu se svým novým parťákem navěky a ještě dál, že mě nikdy neopustí – vybral si totiž mě a nikoho jiného - a i přesto, že si dal dost načas s návratem, dnes tu znovu stál, aby se pro mě vrátil a abychom opět byli spolu.