Vyrvané stránky

Překrásná zrůda

Zříceninou dávno opuštěného hradu se rozléhal ženský pláč.

Tak neobvyklý a pro toto místo netypický zvuk zastavil mé kroky hned, jakmile jsem vstoupil na popraskanou dlažbu vstupní síně, a přinutil mě zaposlouchat se pečlivěji.

Prázdné domy, zničené pevnosti a velká většina jiných zapomenutých a vybydlených sídel sloužila jako úkryt pro spoustu zavržených, děsivých a nadpřirozených bytostí, takže mnohý jiný by si nejspíš pomyslel, že slyší přízrak, pláč bílé paní, nebo zmučenou duši některé ze služebných, které zde kdysi skonaly...

Já si to nemyslel. Dobře jsem věděl, že zdejší komnaty neobývají duchové ani přízraky a že daleko pravděpodobnější než pláč by byl vřískot, vrčení nebo prosté hluboké ticho.

Na kratičký okamžik jsem si pomyslel, že si snad někdo přitáhl ještě stále žijící oběť a že bych měl možná zmizet, ale potom jsem se rozhodl podivný nářek blíže prozkoumat - už jen kvůli tomu, že můj vlastní lov dnes nebyl příliš úspěšný a doufal jsem v solidární podíl na kořisti.

Naklonil jsem hlavu na stranu, abych lépe slyšel, ze kterého koutu se zvuky linou, a poté rychlými mrštnými kroky vyběhl po schodech do patra k nejzachovalejším komnatám.

Čím více jsem se blížil, tím zřetelněji jsem rozeznával nuance, které tento pláč odlišovaly od mého původního závěru, že se jedná o oběť. Zmateně jsem se zastavil přímo před velkými již trouchnivějícími dřevěnými dveřmi a zvuk utichl, jako kdyby ho má přítomnost utnula. Nečekané ticho bylo ohlušující, a jakmile ho znovu něco narušilo, přešel mi vzhůru po páteři ledový záchvěv.

„Vypadni odtud!" Hrdlo stažené pláčem pozměnilo to vzteklé vyprsknutí ve skřípavý sípot a hrozba skrytá v oněch slovech tak vynikla ještě jasněji. Hrozba slibující mi mnohá utrpení, pakliže neposlechnu. I přesto jsem jen po krátkém zaváhání položil dlaň na staré dřevo a zatlačil.

Panty zaskřípaly, jako kdyby v nich byl zakletý nějaký kvílející nebožák, a přede mnou se objevila místnost bohatě osvětlená jasným měsíčním světlem. Stejně jako všechno ostatní se pomalu měnila v ruiny - v rozích se válely hromady suti, rozbitými okny tam divoce prorůstaly větve stromů, jejichž listí pokrývalo podlahu, a vítr si pohrával s propletenými vlákny pavučin. Na rozdíl od zbytku hradu však bylo znát, že někomu na vzhledu komnaty alespoň trochu záleželo - pokus o výzdobu tapiseriemi, plné svícny připravené na zapálení, kus prošívané dečky přehozené přes víko morbidně vystavené rakve a obrovské zrcadlo ve zlatém rámu.

Ono zrcadlo už však nemohlo sloužit svému původnímu účelu, jeho střepy se totiž válely mezi navátým listím a třpytily se, až zrak přecházel.

Před tím - nyní již zbytečným - rámem klečela žena ve večerních šatech, jako kdyby ani nevnímala ostré kusy skla pod sebou. Divoce se po mě ohlédla, když jsem vstoupil a její slzami umokřená tvář se stáhla do děsivého šklebu, když na mě vycenila zuby.

Neudělalo to na mě dojem. Aniž bych od ní odtrhl zrak, zavřel jsem za sebou dveře s hlasitým klapnutím a zůstal o ně opřený v bezpečné vzdálenosti.

Chvíli jsme na sebe nedůvěřivě zírali beze slov a nakonec jsem to byl já, kdo prolomil mlčení. „Nevěděl jsem, že upíři můžou ronit slzy."

Znovu odhalila své špičáky a v očích jí hněvivě zablýsklo, jako kdyby se vztekala nad tím, že jsem se opovážil zmínit, co bylo očividné. „Řekla jsem, abys vypadl," vyprskla znovu naprosto ignorující mou předešlou poznámku.

Jen tím podpořila mou zvědavost. Pečlivě jsem si prohlížel výjev před sebou neschopen ho správně uchopit. Proč na sobě měla šaty, když byl čas lovu? Proč plakala? A proč její obličej vypadal, jako kdyby se účastnila nějaké drsné hospodské potyčky?