Lady [Shingeki no Kyojin]

Lady

Zabalená v látce teplého kimona, které mi padalo z ramen, jsem se dívala na zimní zahradu našeho dvorku, na kterou se pomalu sypaly vločky. Někdy říkali, že mám pleť jako „teplý sníh", ale co se jim líbilo ještě víc, tak bylo, že mi na ní nezůstávaly jizvy.

Nevadilo mi, když mě bili, kousali mě nebo škrábali. Vždycky jsem si představovala, že to dělá ona. Vždycky, když jsem si ji představovala, byla jsem poddajná a krotká. To se klientům vždycky líbilo a pak se mnou zacházeli jako se svojí manželkou nebo milenkou – něžně a laskavě. Jako kdyby mě opravdu milovali.

Bylo to krásné, ale stále to nebylo ono. Nikdy. Vím, že by to bylo dokonalé jen s ní, ale o tom jsem si mohla nechat jen zdát. Aby prostitutka milovala? A ještě ke všemu ženu? Neodpustitelné! Ale nikdo mi nezakazoval na ni myslet a představovat si ji.

Pamatuju si ten den, kdy jsem ji viděla poprvé. Bylo mi sedmnáct a zrovna mě sem přivedli, do tohodle bordelu. Byla jsem tenkrát neuvěřitelně nespolečenská. V každém jsem viděla nějakou hrozbu a když jsem se ocitla tady, nebyla jsem ani překvapená. Necítila jsem nic, dokonce ani radost. Neměla jsem žádný cíl, smysl existence, motivaci žít, stejně tak ani motivaci umřít.

Stála jsem za dveřmi a snažila se neposlouchat rozhovor mezi bordelmámou a strýcem, kteří vyjednávali cenu, za kterou mě měl můj strýc sem prodat.

Chápala jsem, že tady začne něco jiného, ale od mého dosavadního života se to moc lišit nebude. Před tím mě šukal jen otec a teď to budou jen různí týpci. Nepatrná změna, nic víc.

Nezamýšlela jsem se nad ničím filozofickým, nebrečela jsem a neprosila jsem, aby mě strýc sem neprodával. Chápala jsem, že má dluhy a ještě ke všemu mu na hlavu padne neteř, jejíž otec zemřel na infarkt. Rozumnější bylo prodat mě sem, když už jsem měla s mrdáním zkušenosti a když tím zároveň získá peníze. A jak tak jsem nad tím vším přemýšlela, opřená zády o zeď, zaslechla jsem, jak popojely dveře, ale ne ty, které byly vedle mě, ale ty opodál – vchodové dveře. Tenkrát taky sněžilo.

Dovnitř vešla žena v nádherném červeném kimonu s motivy květin a kolibříků. Na rukávech a okolo krku měla přišitý bílý kožíšek, jako kdyby ho vzali přímo z posvátné kitsune. Na ramenou měla další kožich, tentokrát hnědý. Na rukou měla černé kožené rukavičky a na nohou dřeváky s teplými bílými ponožkami. Do obličeje jsem jí v tu chvíli neviděla, protože ta druhá dívka, která byla její služka a která byla o něco menší, nad ženou držela deštník, pokrytý vločkami.

Když byly vevnitř, dívka dala deštník pryč a zavřela ho, přičemž se sama začala zbavovat vloček ze svého prostého oblečení. Ta žena měla krátké černé vlasy po ramena a pak jsem spatřila, nakolik je krásná. Tenké růžové rty, bledá měkká pleť, černé oči – mohla jsem v nich utonout. Dívala se na mě. A usmála se. Já zase zrudla.

„Ičigo," oslovila dívku a sundala si ze svých ramenou hnědý kožich. „Tady máš, zahřej se." Přehodila huňatou látku dívce přes ramena.

„Ale, Mikaso-sama, to nemusíte."

„Ale já chci a zároveň chci, aby ses zahřála a nechytla nějakou nemoc. Půjdu si promluvit s Yoko-san a ty zatím počkej tady, dobře?"

Dívka přikývla a já jí najednou záviděla. Měla možnost vidět tuhle krásku prakticky každý den.

„Ahoj. Je Yoko-san uvnitř?" zeptala se mě ta nádherná žena a já se znovu zadívala do těch černých očí.

Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Ztratila jsem z její krásy dar řeči.

Žena se na mě přívětivě usmála a pak vešla dovnitř, kde hned utichla konverzace mezi mým strýcem a bordelmámou. Teprve teď jsem začala bedlivě poslouchat.