The day he left ► boyxboy {cz}

jamie

30. srpna 2017

Jen chci, aby někdo rozuměl. Aby někdo vše prožíval se mnou a pochopil to, co se velmi těžce vysvětluje. A já doufám, že ty budeš ten, kdo mi porozumí. Vlastně nemáš ani na výběr, jsi teď ke mně připoutaný.

Huy. Jméno znamenající světlo. Světlo, které mi před týdnem zmizelo z života. Povím ti o něm, přece jsi se mnou pouze pár sekund, a tak nic netušíš. Huy byl můj nejlepší kamarád už od malička. Jméno Vietnamského původu, jako byl on vlastně celý. Ostatní děti se mu smály, když se přistěhoval, protože to byl jediný chlapec tohohle původu okolo. Já se nesmál. Já ho obdivoval. Hnědé oči schovával za černými brýlemi, husté tmavé vlasy mu trčely do všech stran a jeho úsměv by dokázal léčit. Samozřejmě nejde člověka popsat pár slovy, ale tohle bylo to první, co jsem si na něm všiml já. Jako malý jsem byl velmi upovídané dítě, a tak jsem se rozhodl s ním velmi rychle seznámit. Byl stydlivý, a tak jsem na to i přes svou zbrklost šel pomalu. Až na mé třetí „Ahoj," odpověděl také tichým „Ahoj,", a tak začalo jedno z největších přátelství na světě.

Bydlel hned ve vedlejším domě, sedl si ke mně ve třídě, já byl jediný, s kým se dokázal bavit bez toho, aby se červenal nebo koktal. Naučil mě jezdit na kole, i když to trvalo dlouho a jednou jsem skončil s rukou v sádře. Já ho naučil kreslit slony. Ani už si nepamatuju, proč chtěl tak moc umět kreslit slony, ale naučil jsem ho to, když po tom toužil. Naši rodiče se už od první chvíle v lásce neměli, ale nebránili nám v tom se kamarádit, jak jsme se prvně báli.

Jednou jsme stanovali u nás na zahradě. Leželi jsme ve stanu, který byl to jediné, co se na naší malou zahradu společně s grilem vešlo, a mezi námi Huyův velký americký pitbulteriér Frodo. Žil po boku Huye už od jeho šesti let. Toho psa jsem miloval. Celé jeho tělo bylo černé, pouze velká bílá skvrna zdobila jeho čumák, kterým mě rád šťouchal do paže. Tu noc se máma vrátila opilá domů, a když ji táta oznámil kde a s kým jsem, začala vyvádět. Bylo nám třináct, nebyli jsme už zas tak malí. „Nechci toho malého fracka na svém pozemku!" Její křik doléhal na zahradu a dál až k nám přes tenké stěny stanu. Huy se zarazil, protože pochopil, že tato poznámka patřila jemu. Máma pravděpodobně už v tom věku tušila, že jsem gay a tak se jí představa, že všechen čas trávím s tímto klukem nelíbila.

„Měl bych odejít?" V jeho očích jsem viděl strach. Huyův biologický táta zůstal ve Vietnamu, jeho máma si našla přítele a odstěhovali se spolu sem. Daleko. Jeho táta chlastal a nejednou malého Huye uhodil nebo slovně napadl. „Neměj strach." Vím, že jsem měl strach i já sám, ale i přesto jsem se usmál a snažil se Huye rozptýlit dalšími řečmi. Věděl jsem, že táta mámu zvládne. Nebývala taková pořád, jen často.

Rozuměl mi. Časem mě poznával čím dál víc a já nechápal a zároveň obdivoval, jak se někdo může, tak moc dobře vyznat v lidech. Věděl, co se mnou dělat, když jsem nezvládal určitou situaci. Věděl, jak mě uklidnit. Věděl o mě naprosto všechno, až mě to samotného i občas děsilo. Jak jsme rostli, tak jsme se oba velmi změnili. Huy se stal mým dětským hyperaktivním já. A já se stal tím malým chlapečkem, kterého jsem viděl tenkrát poprvé. Tmavé oči jsem schovával za brýlemi a mluvil až tehdy, když to bylo nutné. Za to Huy mluvil i za mě. Vlastně za mě dělal vše. Objednával mi kávu, zařizoval mé věci, které zahrnovaly konverzaci, pomáhal mi přežít každý den. Mimo to si našel spoustu dalších kamarádů, brýle velmi rychle nahradily kontaktní čočky a nejspíš už i zapomněl, kdo ho naučil kreslit slony. Ale nevadilo mi to. Dokud tu byl a dokud na mě nezapomněl jsem byl šťastný.