Láska v kebabu (PéťaTV a Denisa)

1

Šel jsem po ulici a v uších jsem měl sluchátka s hudbou. Slyšel jsem, že nedaleko odtud stojí nový stánek s kebaby. Vláďa s ním totiž přišel domů a ochotně mi to řekl. Ale ochutnat mi nedal, zmetek.

Už jsem se k tomu stánku pomalu blížil a začaly se mi sbíhat sliny. Lidi, takovou vůni jste ještě necítili!

Jediné, co mě sralo bylo to, že přede mnou byla hrozně dlouhá fronta. Delší fronta by se nestála ani na sáhnutí na cecíky Týnuš Třešničkový.

Sám pro sebe jsem se ušklíbl. Stát tady, nasávat tu vůni a muset čekat... hotová agonie.

„No wow, koho tu nevidím?" ozvalo se náhle za mnou.

Otočil jsem se.

„Samotný Péťa televize," pokračovala ta osoba.

Pohlédl jsem jí do obličeje. V jejích očích zračila čirá nenávist a ačkoliv jsem si to nerad přiznával, byly moc krásné. Sice trochu šilhavé, ale nikdo není dokonalý (kromě mě).

„No ne, ty mě znáš?" pověděl jsem ironickým tónem.

„Víc, než si myslíš, Petře," odvětila Denisa záhadně.

Víte, nestává se mi to často... ale teď jsem fakt nevěděl, co odpovědět. Ta vůně kebabů, Denisiny oči a nesnesitelné kručení v břiše.

Hned bych si jí dal... tedy ho! Hned bych si ho dal! Ten kebab... Bože, jsem opravdu nějak mimo.

Ani jsem si nevšiml, že mě Denisa předběhla ve frontě. Probral jsem se teprve tehdy, když jsem si všiml, že ten Turek uklízí stánek.

„Ty vole!" křičel jsem naprosto vyvedený z míry. „Já chci ten kebab!"

„Hlavně se tu nerozbreč, Péťo Televize," pošklebovala se mi Denisa, která stála opodál.

„Myslím, že mám něco, po čem toužíš," pověděla a já na ni pohlédl. V ruce držela něco, po čem prahnu už dlouho. Kebab.

Věděl jsem, že budu muset přistoupit na její hru. Ten kebab jsem potřeboval. Cítil jsem, že na mě přichází absťák.

„Dej mi ho," řekl jsem Denise klidným hlasem.

„Nikdy."

Zhluboka jsem se nadechl. „Prosím..."

„Ne," odpověděla Denisa. Bylo na ní vidět, jak moc jí dělá dobře, že mě může takhle trápit.

„I když..." pokračovala.

„I když co?"

„Mohla bych ti ho dát, pokud bys pro mě něco udělal."

„Tak fajn," svolil jsem.

„Teď půjdeme k tobě domů," poručila mi Denisa a mně nezbylo nic jiného, než souhlasit.