Dívka s fialovýma očima

•3•

Budík splnil svůj úkol a probudil mě v 0:50. Zvedla jsem se z postele a šla rovnou do koupelny, kde jsem si na sebe oblékla černé legíny, černé triko s krátkým rukávem a přes to přehodila černou mikinu s kapucí. Vlasy jsem si rozčesala a na hlavu nasadila černý snapback a přes to přehodila kapucu. Do kapsy jsem si zastrčila kapesný nožík, kdyby náhodou. 1:05 to síhám. Ještě jsem si vzala černé kecky a vyrazila jsem. Většinou takhle moc černou nenosim, ale teď ano. Ptáte se proč? Abych nebyla moc vidět. Ještě popadnu baterku a seskočim z okna. Pomalým poklusem se vydávám na místo, kde spadla ta hvězda. Na to, že jsem sama v lese po tmě, se ani nebojím. Nevím proč se lidé bojí chodit v noci do lesa. Mě to tu fascinuje. Fascinuje mě, když vidím kousek od sebe srnku, nebo sovu, nebo když uslyším zavýt vlka.
Podle toho, jak je to tu husté, si myslím, že už jsem blízko. Z poklusu přejdu na chůzi. Kouknu se na hodinky. 1:27. To je pohoda.
V dálce zahlédnu světélko. Rozběhnu se k němu. Je to ta hvězda. Porozhlédnu se okolo sebe, jestli nezahlédnu toho, kdo mě sem pozval.

„Přišla si." ozval se mírně hlubší hlas tešně za mými zády.

Prudce jsem se otočila a v kapse nahmatala kapesný nožík. Předemnou stojí osoba celá v černém, asi a půl hlavy větší jak já a ty oči. Pár fialových očí, které nevidím poprvé.

„Jo, přišla jsem." řekla jsem mu.

Podle rysů obličeje, které vidím jen matně, protože je tma a podle hlasu jsem usoudila, že to musí být kluk. On si mě také prohlížel.

„Proč jsem tady?" zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Protože tě sem přitáhla ta hvězda." odpověděl.

„Ne, ne, ne, jsem tu, protože jsem dostala ten vzkaz, tak z jakého důvodu tu jsem a co jsi zač?" to mě také zajímalo, co je zač.

„Ale včera si žádný vzkaz nedostala a byla jsi tu, hm?" zamručel.

„Ne, nedostala no a co?" pořád mi neodpověděl na žádnou mou otázku.

„Ale byla jsi tu." zopakoval předešlou větu.

„To už si říkal, tak proč jsem tu, kdo jsi ty?" zeptala jsem se znovu a čekala, že už mi konečně odpoví.

„Protože jsi jiná Mallory." oslovil mě mým jménem.

„Jak to, že..." nestihla jsem to doříct, protože mi skočil do řeči.

„Znám tvé jméno? Na tohle jsi se chtěla zeptat?" snad neumí číst myšlenky.

„Kdo jsi a co po mě chceš?" zavrčela jsem na něj.

„Jsem kluk s fialovýma očima, stejně jako ty."

„To bych bez tebe nevěděla." odfrkla jsem si.

„Mallory, musíš se vrátit domu." řekl.

„Jako teď? Neni problém, tak čau neznámej." řekla jsem a otočila se na patě s tím, že půjdu domu jak řekl, ale on mě chytil za zápětí.

„Ne domu, kam myslíš ty, ale domu tam, kam myslím já." řekl.

„Jooo, vůbec se nebavím v lese ve 2 hodiny ráno s naprostym šílencem, jak jsem řekla, jdu domu, pust mě." řekla jsem a několikrát zakroutila zápěstím, aby mě pustil, ale on to očividně nepochopil.

„Mallory, vím že to zní divně, určitě si o mě myslíš, že jsem buď zgrogovanej nebo opilej, ale to co ti teď řeknu, je pravda, věř mi." v jeho hlase bylo něco, co mi říkalo, abych mu věřila, ale moje hlava byla přesvědčivější, takže počkám, co z něj vypadne.