Dívka s fialovýma očima

•5•

Zavití. A další, ale tohle nebylo jako to předtím, tohle bylo bolestné zavití. Odvážila jsem se otevřít oči. Černý vlk, který se mě snažil zabít se pral se stříbrným vlkem. Nebýt mého kotníku, tak bych se zvedla a prchala, ale já se nemohla ani zvednout natož běžet.
Stříbrný vlk byl větší a silnější. Oba vlci vyskočili. Stříbrný vlk přirazil toho černého k zemi a zakousl se mu do krku. Černý vlk zaskučel a zemřel. Nevěřila jsem svým očím. Nevím jestli blázním, nebo mám přeludy. Krev mi pořád tekla proudem, tak je možný, že je to z toho, jak jsem se praštila do hlavy. Fakt nevím.
Stříbrný vlk se pomalu otočil a podíval se na mě. Ty oči. Ty zelené pronikavé oči.

***

„To bude dobrý Mall, už nebreč." uklidňoval chlapec plačící dívku ve své náruči.

„To nejde nebrečet chápeš? Co bys dělal ty, kdyby ti umřel Ben? Určitě by si taky brečel." řekla dívka a popotáhla.

„Já to chápu Mall, ale neboj, Trix je teď na lepším místě, věř mi." řekl chlácholivě chlapec.

***

Mathias, vzpoměla jsem si. Přesně takovéhle oči měl Mathias.
Vlk se ke mě pomalu přibližoval, necenil zuby, ani nevrčel, jen mě pozoroval.
Když došel až ke mě, tak si mě očuchal. Měla jsem obrovské nutkání ho pohladit, a tak jsem opatrně natáhla ruku. Vlk jakoby věděl co chci udělat, vložil svou hlavu do mé dlaně. Pak ode mě odskočil a začal sebou škubat. Nevím co mu bylo. Vypadalo to jako by byl v křečích. Škubnul sebou naposled a předemnou se objevil polonahý hnědovlasý kluk. Mohlo mu být tak 17 až 18.

„Mall?" zeptal se ten kluk.

A mě to došlo. Mathias. Nevím jestli to bylo šokem nebo velkou ztrátou krve, ale omdlela jsem.

Pomalu jsem začala přicházet k sobě. Hlava mi třeštila a trošku mě bolel kotník. Rychle jsem se posadila. Nacházela jsem se v nějaké útulné místnosti. Snažila jsem se vzpomenout co se stalo nebo co jsem dělala a pak jsem si vzpoměla. Dva vlci. Jeden černý a druhý stříbrný. Mathias.
Přehodila jsem nohy přes okraj postele a pomalu vstala. Lehce se mi zatočila hlava, tak jsem se chytla rámu postele. Začala jsem si prohlížet celou místnost.
Byla tu postel, televize, nějaké skříně a poličky, stůl a židle a dvoje dveře.
Otevřela jsem ty levé a ocitla se v koupelně. Přešla jsem k umyvadlu a podívala se do zrcadla. Pravé obočí jsem měla sešité, pod levým okem jsem měla monokl, ret jsem měla roztrhlý na několika místech a celé tohle mistrovské dílo dokončovalo několik drobných i velkých škrábanců po celém obličeji.

Z koupelny jsem odešla a zkusila otevřít druhé dveře, které lehce zaskřípali.
Potichu jsem vylezla z pokoje. Byla jsem v nějaké chodně, ve které bylo několik dalších dveří. Podívala jsem se nejdřív doprava, potom doleva a udělala jeden krok vpřed. Najednou  se začali jedny dveře otvírat.
Rychle jsem zaplula zpátky do pokoje, přivřela dveře, zalezla do postele a zavřela oči.

„Nedělej, že spíš, protože vím že ne." ozval se hlubší hlas nade mnou.

Opatrně jsem tedy otevřela oči, posadila se a spatřila jsem ho. Mathiase. Doopravdy to byl on.

„To se mi jenom zdá, že jo? Doopravdy tady přede mnou nestojíš a nemluvíš na mě. Nikdy jsem neviděla dva obrovské vlky. Teď jsem sním a čekám až se probudim, že jo? Řekni že jo!" začala jsem lehce hysterčit.

„Ne Mall, tohle se ti nezdá, doopravdy se to děje." řekl a sedl si ke mě na postel.

„Jak?" zeptala jsem se jednoduše.