Stockholm syndrome [Jefferscott CZ] ☑

Certainty

TW: Náznaky domácího fyzického/psychického násilí, užívání návykových látek 
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

Při jejich následujícím setkání, asi o tři dny později, Nathanovi bolestivě modrá i kůže pod levým okem a jeho alabastrově bledý nos dekoruje rudá rýha. Opět je podvečer, opět jsou v chátrající stodole a Nathan opět kvílí a sténá o svém hrozném životě, otci, o sobě, o všech rozhodnutích, která učinil. Po chvíli propadá stavu, kdy znovu vede rozhovor se svojí vlastní hlavou.

Mark se beze slova opět vydal k odchodu, načež mu bylo chvějícím se chlapcem okamžitě vyčteno, že ani on se o něj nezajímá, i když to ještě týden zpátky předstíral, když projevil zájem o jeho fotografie. Celý psychický teror dovedl Nathana až k tomu, aby přes celou tichou stodolu zakřičel, že by nikoho ani nezajímalo, kdyby se zabil. A v tuhle chvíli pocítil Mark svou příležitost.

„Nathane, nikdy jsem nic nepředstíral. Už týden zpátky ve tvém pokoji jsem Ti nabízel pomoc. Z hloubi duše mě mrzí, že musíš být synem člověka, jako je tvůj otec, který Tě omezuje, napadá a nedovolí Tě činit vlastní rozhodnutí. Nevidí v Tobě talentovaného fotografa, kterým beze sporu jsi. Naneštěstí se svým otcem cítíš už tak zahnaný do kouta, že jsi ztratil schopnost přemýšlet a bojovat sám za sebe. Máš strach z toho se komukoliv svěřit, protože—"

„N-Nemam strach, do píči! A umim přemejšlet sám za sebe!"

„Tak mi to dokaž. Proč's mi posledně zavolal a následně se nedokázal svěřit, když Tě něco zcela očividně trápilo? Myslíš si snad, díky slovům svého otce, že je na zranitelnosti něco špatného?"

„..."

„Přede mnou si nemusíš na nic hrát, Nathane. Taky si před Tebou na nic nehraju. Teď tu jsem před Tebou tak, jaký jsem i ve skutečnosti. Nechci poznat masku, kterou nosíš před svým otcem a před zbytkem světa, který připravuješ o svojí jedinečnou osobnost. Chci Tě poznat, jako fotografa, jako umělce. Chci porozumět tvým fotografiím a tomu, co se za nimi skrývá. Chci k Tobě být upřímný, Nathane. Budeš i ty upřímný ke mně?"

Nathan neodpovídal. Pouze nadzvedl hlavu doposud schovanou mezi koleny. Markovi se naskytla příležitost prohlédnout si celé spektrum všemožných emocí, které se v chlapcově tváři prostřídaly rychlostí světla. Chvíli se obával, že celé tohle divadlo bude muset absolvovat ještě jednou, protože na něj teď Nathan znovu vyštěkne, že všechno předstírá a ve skutečnosti mu na něm nezáleží.

V tom se, ale Nathanovo zamračené obočí začalo ohýbat pod tlakem ve tváři čím dál tím víc nahoru. A v momentě, kdy se jeho rozklepané rty zohnuly s prvním hlasitým vzlyknutím, Mark věděl, že má vyhráno. Stálo ho skutečně všechno úsilí, aby se mu po ústech nerozlil triumfální úsměv.

Nathan ze sebe vypravil první rozlámané „omlouvám se". Znovu se skrčil sám do sebe, kolena natiskl k sobě a přitáhl si je před obličej. Ruku nepouštěl z vlasů, až dokud k němu Mark Jefferson nepoklekl a jemně ji neuchopil. Mladý chlapec konečně neodporoval a dovolil staršímu muži, aby mu roztřesenou dlaň držel nepatrně nad hlavou.

Za chvíli pocítil dotek horké dlaně na svých zádech krytých červenou mikinou. Jeho prvotní reakcí bylo sebou škubnout. Na takové doteky nebyl zvyklý a když už, tak po nich většinou následovalo něco hrozného. Mark ho ale šeptem ujistil, že je to jen on, že se nemusí bát. Nathan přiškrceně souhlasně zakňučel a přikývl na znamení toho, že mladého fotografa slyšel.