Valpurt

1

Ten den byl jako každý druhý. Hned po škole jsem se vydal do knihkupectví u MacReadera, abych tam vystřídal holku, která nastoupila před týdnem. Myslím, že se jmenuje Amelia O'Mageová. Párkrát jsem ji zahlédl ve škole. Je stejně stará jako já, ale chodí na jiný obor. Moc jí neznám, ale podle toho co o ní říkají ostatní, je dost divná. S nikým se nebaví a pořád čte knížky o mytologii nebo co. Je ale fakt hezká, to musím uznat.
Vešel jsem dovnitř. Amelia seděla na židli za pultem a v rukou zase svírala nějakou mytologickou blbost. Dlouhé lesklé černé vlasy jí splývaly kolem drobné kulaté tváře  a sahaly až do půli zad. Velkýma zářivě modrýma očima hltala každé slovo v knize a v široké židli vypadala ještě drobnější než byla. Hlasitě jsem pozdravil. ,,Nazdar, už jsem tady." Amelia odtrhla pohled od knihy. ,,Ahoj. Fajn, tak já teda jdu." Bez dalších slov sebrala svou plátěnou bundu a batoh a vyšla z obchodu.
Typické.

                                        ****

Přesně v pět hodin večer jsem zavřel obchod a vydal se v pochmurném počasí vstříc domovu. Z knihkupectví jsem to měl k našemu domu tak deset minut, ale schválně jsem šel oklikou, abych tam až tak v osm. Dnes byl pátek, což znamenalo, že táta bude sedět v hospodě a dopřávat si poctivé irské pivo. A já fakt nestál o to ho zase vidět motajícího se po naší ulici, jak zpívá písničku I feel good. Došel jsem na náměstí a zamířil k Oxten Road, ulici známé množstvím barů, hospod, restaurací, bufetů a podobně. Zrovna jsem kolem jednoho z nich šel, když zevnitř vyklopýtaly tři namol opilé dívky a začaly se hlasitě smát. Pak se jedna z nich vyzvracela do kanálu. Znechuceně jsem se odvrátil a šel dál.
Obloha byla tmavě šedá, skoro černá a dělala okolí ještě úzkostnější než bylo. Opustil jsem Oxten Road a vešel do jedné z postraních ulic. Bylo to tu sice špinavější a děsivější, ale aspoň jsem neriskoval, že by mě mohl někdo pozvracet. Kdesi v dálce udeřil hrom. Nejspíš bude za chvíli pršet. Přesto jsem se rozhodl, že radši zůstanu venku v dešti, než trávit večer s opilým tátou.
Vlastně za to nemohl. Dřív, když máma ještě žila, byl abstinent. Začal pít potom co umřela při bouračce. O práci naštěstí nepřišel, ale byly časy, kdy jsme málem přišli o dům. Teď už téměř všechny dluhy splatil, takže jsme docela v pohodě.
Hrom udeřil o něco blíž. Náhle se na elektrickém vedení nade mnou zajiskřilo. S neklidem jsem na vedení kouknul a radši přidal do kroku. Obvykle se tu všude ukrývaly toulavé kočky, ale dnes jakoby se po nich slehla zem. Divné.
Doloudal jsem se k další z temných postraních uliček. Podle hodin na náměstí bylo teprve něco po šesté, ale díky šedivým mrakům bylo město zahaleno téměř do tmy. Pro mě ale nebylo tohle počasí kdovíjak neobvyklé. Žiju přece v Irsku. Tady je zataženo skoro pořád.
Ještě zbývaly dvě hodiny a mohl jsem jít domů. Co budu ale zatím dělat? Než jsem to stačil promyslet, spatřil jsem v tmavé uličce cosi podivného. Rychlé jsem se schoval za roh a vyjevěně na to civěl. Vypadalo to jako tekuté sklo nebo latex a otáčelo se to pomalu dokola. Levitovalo to přímo uprostřed ulice a ohýbalo to prostor ve své blízkosti. Polilo mě horko. Měl jsem z toho strach. Jakoby to na něco čekalo. Nebo na někoho. Řekl jsem si, že bude lepší, když rychle vypadnu. Viděl jsem až dost hororů na to, abych se narozdíl od těch blbounů v nich vyvaroval nějakému bližšímu průzkumu. Př i svém zdánlivě nenápadém útěku jsem zakopl o vystouplou dlažební kostku a jako pytel brambor jsem se svalil na zem. S tlumenou nadávkou jsem se otočil a málem jsem vyletěl z kůže. TA VĚC mě zaslechla. A nyní se vznášela těsně nademnou, jako hrozivé neviditelné zjevení. Než jsem stačil cokoliv udělat, roztáhlo se to do enormního rozměru a začalo se to kolem mě ovíjet. Obalilo mě to jako potravinová fólie a ikdyž jsem se snažil vyprostit, nedokázal jsem se ani pohnout. Byl jsem jako myš v sevření obrovského hada škrtiče. Pomyslel jsem si, že určitě za chvíli umřu. A než jsem se tomu v duchu stačil hořce zasmát, hmota se mi obtočila kolem obličeje a já upadl do bezvědomí.