Valpurt

6

Když jsme vyšli z Ameliina domu, byl jsem celý zkoprnělý. Já že mám zachránit svět? Vždyť neumím ani vařit. Ale O'Mageovi vypadali až moc vážně na to, aby to byl vtip. Amelia se mě snažila povzbudit. ,,Až se svou sílu naučíš ovládat, bude to hračka."
Ušklíbl jsem se. ,,Vždyť ani nevíme co je to za nebezpečí. Co když je to silnější než já?"
Amelia se ironicky zasmála. ,,Ty troubo, to ty jsi nejsilnější."

***

Museli jsme přejít skoro polovinu města, abychom se dostali tam, kde chtěla Amelia trénovat.
Dorazili jsme do takzvané ,,Země nikoho" , jak se říkalo zchátralé, téměř neobydlené čtvrti, kterou městská správa dávno zavrhla. Občas se tu objevili bezdomovci nebo toulavá zvířata, ale jinak sem nepáchla ani noha.
Zamířili jsme do místního malého parčíku, nebo spíš toho co snad kdysi mohlo být parkem.
Když jsme vešli mezi pokroucené opelichané stromy, stoupla si Amelia kus přede mě a řekla. ,,Fajn. Lekce první: zažehni motory za půl vteřiny."
Pokrčil jsem na to rameny
a se značným sebevědomím se začal soustředit. Připadalo mi ale, že to trvá věčnost, než se kolem mě utvoří gravitační pole a já mohu svou moc použít.
Amelia nesouhlasně zavrtěla hlavou. ,,Zatím jsi moc pomalej. Kdyby ses s takovou utkal v souboji s nepřítelem, už by z tebe udělal žrádlo pro supy."
,,Bezva." Zamračil jsem se zklamaný sám se sebou. V tom se ale
v Ameliiných rukou zablýsklo a
na pravé dlani, kterou právě odkryla jí vesele plápolal modrobílý plamen. Překvapeně jsem otevřel pusu a dívka se jen pobaveně zasmála. ,,Takhle
na to musíš. Potřebuješ se jen víc soustředit. Řekni si, že teď je ta chvíle a dej do ní všechnu energii, jako bys chtěl pohledem zničit překážku."
,,Oukej." Odpověděl jsem váhavě a zhluboka se nadechl. Podíval jsem
se před sebe a začal se soustředit
na list v koruně stromu za Ameliinými zády. Představil jsem si, že ho svou silou odtrhnu z větve a rozmačkám.
Náhle jsem v těle pocítil vlnu, jako bych se měl pozvracet a hlava se mi rozvibrovala. Poté ta vlna explodovala a já jsem s heknutím klopýtl dopředu.
,,To je ono!" Vykřikla Amelia nadšeně a já ztěžka zvedl hlavu. A ve svých rukou jsem spatřil vlnící se vzduch. Gravitační pole, které jsem měl kolem celého těla vlnivě ohýbalo prostor, což mě nesmírně potěšilo, takže jsem se na Amelii zářivě usmál. Takhle silný jsem se ještě nikdy necítil.
Cvičili jsme až do večera a když jsem se vrátil domů, byl jsem úplně vucuclej. Měl jsem ale skvělý pocit.
Konečně mi nepřipadalo, že jsem
na světě k ničemu.

***

Cvičili jsme každý den a já se cítil čím dál silnější a jistější. Po dvou měsících už jsem si připadal téměř jako Zeus. Nebojte, myslím, že mi to ještě nestouplo do hlavy.
Na začátku pondělního tréninku si Amelia založila ruce v bok a hrdě prohlásila. ,,Myslím, že už umíš všechno co bys měl umět. Odteď už se musíš jen zlepšovat." Teatrálně jsem si otřel pot z čela. ,,Konečně pohov." Dívka se zazubila. ,,Tak to těžko."
A s tím po mně mrskla ohnivou kouli. Když to na mě zkusila poprvé, málem mě zabila, ale teď už jsem toho uměl tolik, že pro mě byla brnkačka její útok odrazit. Prohlédl jsem na ohnivou kouli a ta se okamžitě zastavila. Vynesl jsem ji pohledem vysoko nad nás a pomyslel si, že by bylo bezva kdyby vybuchla.
Kotouč ohně se v tu chvíli rozprsknul na drobné jiskry, které se pomalu snášely k našim nohám. Zvedl jsem ruku a utvořil z jisker dlouhý pás, který vypadal jako chvost komety. Amelia se ke mně přidala a vytvořila jasně bílý kotouč světla, který poslala k chvostu. Já spojil obojí dohromady
a pak jsem malou kometu přeměnil
do malé zářivé ,,hvězdy" a podal ji Amelii. Překvapeně ke mně vzhlédla. Usmál jsem se na ni. ,,Ze začátku jsem nevěřil ničemu z toho co jsi mi řekla, ale teď... teď ti věřím a jsem rád, že jsi mi tolik pomohla. Děkuju." Amelia se na mě vřele usmála. ,,Není zač děkovat Kyle." Nejistě jsem se zeptal. ,,Myslíš, že to dokážeme?"
Amelia nechala kouzlem hvězdu zmizet a položila mi ruku
na rameno. ,,Společně dokážeme cokoliv."
Modlil jsem se, aby to byla pravda.