Valpurt

2

Otevřel jsem oči. Chvíli jsem vůbec netušil kde jsem. Nad sebou jsem spatřil drobnou tvář orámování černými vlasy a zase jsem se rozpomněl. Amelia se usmála a pomohla mi se posadit. ,,Jak ses sem dostala?" Zeptal jsem se. Neuniklo mi, jak nepatrně uhnula pohledem. ,,Šla jsem tudy domů a uviděla tě, jak ležíš na zemi. Tak jsem na tebe vylila svoje pití a profackovala tě. Neboj, je to jen voda." Dodala povzbudivě. Byl jsem trochu překvapený. Až nyní jsem si všimnul, že mám mokré vlasy a obličej a trochu mě štípe tvář. Tyjo, dala mi facku, a to jí ještě skoro neznám. Amelia se zatvářil rozpačitě, jakoby mi četla myšlenky. Trochu nejistě jsem se postavil na nohy a oprášil si džíny. S díky jsem se na ni usmál. ,,Asi jsi mě zachránilo před okradení bezdomovci." Zažertoval jsem a Amelia mávla rukou. ,,Ale, to nestojí za řeč." Nato jsme se spolu rozloučili a já si to namířil domů. Vtom ke mně Amelia doběhla. ,,Kyle?"
,,Ano?" Otočil jsem se k ní. Z tváře jí čišela nejistota a ještě něco, co jsem nemohl rozluštit. Jako kdyby věděla až příliš mnoho. Prohlédla mi do očí. ,,Možná jsem něco viděla, než jsi upadl. Něco...zvláštního." Takže ona to viděla taky?! Blesklo mi hlavou, že její tvrzení o mém nalezení není vůbec věrohodné. A jí to nejspíš došlo taky. Náhle byla celá říčná k odchodu. Jen tak mimochodem koukla na hodinky a jakoby se nechumelilo povídá. ,,Jejda! Už bych měla jít. Tak čau." Otočila se jako na obrtlíku a rychle kráčela pryč. Teď jsem ji ale rozhodně nemohl nechat odejít. Dohnal jsem ji a postavil se před ni. ,,Kyle, já už fakt musím jít." Řekla mírně podrážděným tónem. ,,Počkej ještě. Jak jsi to myslela s tím, že jsi něco viděla? Ty víš co to je? Protože já fakt nemám páru-" ,,Poslyš." Zarazila mě. ,,Na to teď nemám čas Musím domů za rodiči a nemůžu se tu s tebou vybavovat." Vůbec jsem ji nechápal. Nakousla větu a teď chce odejít? Co to má znamenat?
,,Ale já to musím vědět!" Zvýšil jsem hlas. Trhla sebou. O něco mírněji jsem dodal. ,,Vím, že jsi to taky viděla a víš co to je. Tak mi to pověz. Protože teď je ta divná věc nejspíš ve mně!" Stáli jsme jen několik centimetrů od sebe a já ji neúprosně probodával pohledem. Chvíli mlčela, nakonec rezignovaně svěsila ramena. ,,Tak dobře. Povím ti o tom. Ale až zítra po práci. Dáme si sraz v 17:30 před parkem, oukej?"
Přikývl jsem. ,,Oukej." Dívka s nepatrným úsměvem zdvihla palec a hodila si popruh batohu přes rameno. Pak odešla a z dálky mi ještě zamávala. Když zmizela za rohem, ještě jsem za ní hleděl. Fakt zvláštní holka. Koukl jsem se na mobil. Cože?! Osm?! Nejvyšší čas vyrazit domů, pomyslel jsem si a opustil potemnělou ulici.