Zintara

Milenec

Athaia, bohyně lásky a soucitu, neměla honosné chrámy jako Vorok. Jen lazarety z bílého pískovce, borového dřeva a čistých pláten. Lavien ležela na lůžku obklopená závěsy, na kterých hrály stíny z půl tuctu vysokých svící. Kněžka v rudých šatech s odhalenými rameny opatrně dokončovala obvaz kolem hrudníku. Ocelová šipka ležela v misce červené vody vedle polštáře. Hamish klečel u nohou pacienta a zíral si do zkrvavených dlaní.

"Kde... to jsem?" řekla elfka polohlasem a zkusila se prsty dotknout obvazů na své hrudi, ale rána začala hned bolet a pálit. Oči se jí těžko držely otevřené, ale i přesto se snažila udržet co nejdéle vzhůru. "Hamishi..." řekla velmi potichu a natáhla k němu ruku, ale znovu se ponořila do spánku.

Když se probudila, bylo nejspíš už kolem oběda. Oknem proudilo do pokoje pár slunečních paprsků a venku byl slyšet městský ruch. Chtěla se posadit, ale zaúpěla bolestí. Nikde nikdo neseděl, pamatovala si jen pár věcí z onoho večera. Jak dlouho jsem spala? Tahle myšlenka jí běhala v hlavě, ale odpověď zatím nenacházela.

"Haló?" zkusila se ozvat, ale nebylo to zrovna nahlas. Těžké dřevěné dveře se otevřely a do pokoje nakoukla postarší kněžka, ale hned zase zmizela. Zkusila se posadit znova a tentokrát to vyšlo. Postavila na nohy a pomalu se sunula ke dveřím. Otevřela je jen tak, aby se tam

prošouplo její hubené tělo. Po několika krocích spatřila na konci chodby Hamishe. Zkusila vyslovit jeho jméno, ale místo toho spadla na kolena a začala vykašlávat krev.

Hamish na sobě měl hnědou tuniku. Padla mnohem lépe než ta předchozí, nejspíš mu ji kněžky ze soucitu vyměnily za jeho zkrvavenou. Zpocené vlasy měl přilepené k lebce. Bez rozjařených kudrlin vypadal starší.

Právě mluvil s jedním z žebráků, kteří mu prodávali informace. Když za sebou zaslechl kašel, položil staršímu muži s popáleným obličejem ruku na rameno, slíbil, že brzy zaplatí, a odběhl k Lavien.

Klekl k ní, objal ji kolem ramen a čekal, než vychrchlá, co musí. Hmota byla smíšená s něčím bledým, co ke kovové vůni krve přidávalo neurčitý puch. Skoro šeptal: "Počkej, ještě musíš odpočívat." Pomohl jí na nohy a vedl ji zpět. Dotýkal se ji jako by byla z porcelánu, bez svého sebevědomého postoje působila křehčeji než obyčejná lidská dívka.

Nechala se bez okolků odvést zpět do pokoje i položit na postel. "Je ten chlapec v pořádku?" zeptala se a neklidně oddechovala. "A doufám... Že ty taky," dodala po krátké odmlce a když sjela Hamishe pohledem, trochu si oddechla.

Měla na jazyku tolik otázek, ale nechtěla všechnu svou sílu spotřebovat hned. "Člověk by si až myslel, že naše rasa je nesmrtelná," odmlčela se, aby se mohla nadechnout, " ale možná na tom nějaká pravda bude a já jsem živým příkladem," chtěla se zasmát, ale obvazy jí to nedovolily, spíš jí to přidalo ještě víc bolesti. "Proč jsi udělal to, co jsi udělal, Míšo?" řekla nakonec a odvrátila hlavu a pohledem koukala z okna ven.

"Já... já..." nemohl najít slova. "Nevěděl jsem, že bys nám pomohla. Musel jsem využít příležitosti. Jako vždycky." Na chvíli se zastyděl za své způsoby a pokoušel se to zachránit procítěnějším vysvětlením: "Vždycky jsem Finna chránil, byl mladší. A najednou jsem měl příležitost ho dostat ze zlodějského cechu právě v den, kdy měl jít na svou první skutečnou vloupačku."

Seděl tam, kde předtím kněžka, a prohlížel si její vlnité kaštanové vlasy rozprostřené po polštáři. "Po tom, co jsi udělala, sebrali tvé peníze a řekli, že dohoda platí. Že ráno Finna pustí." Vynechal vyprávění o tom, jak musel Lavien zachraňovat a s krvácející nohou ji nesl přes celé město do Athaina chrámu až zbledl a hořely plíce.