Daryl Dixon

1. Den jako každý druhý?

Bylo odpoledne, na obloze ani mráček a já si to uháněl na své motorce kolem Atlanty.
Svěží vánek mi foukal do vlasů, když jsem si naplno užíval rychlou pohodovou jízdu.
Já prostě miluju motorky!
Jel jsem si hezky po silnici, když v tom zazvonil z pod mé vesty s andělskými křídly telefon.
Dojel jsem na kraj cesty k lesu a z kapsy svých džínsů jsem vytáhl mobil.
Zvedl jsem hovor a hned mi naskočil naštvaný výraz.

„Co je sakra?! To nevíte, že jsem si dal na dnešek volno?!"vyjel jsem.

„Velice se omlouvám, pane Dixone, ale máme pro Vás naléhavý případ."

„Dobrá, povídejte, o co jde?"

„Máme pro Vás případ. V Atlantském parku napadl neznámý, pravděpodobně muž, ženu, která byla převezena do nemocnice s vysokou horečkou. Neznámý se poté odplížil do lesa poblíž parku. Jeďte tam a prověřte to. Nashledanou."domluvil ženský hlas v telefonu.

Tahle práce je někdy velice náročná, ale mě to svým způsobem baví a hodí se mi to při lovu.
Jsem policejní stopař v utajení.
Nemusím se nijak převlékat do pracovního.
Nasedl jsem na motorku a jel jsem zpátky k Atlantě.

*

Dojel jsem až na stanici, kde jsem si vzal pistoli, krabičku s náboji a želízka, kdybych dopadl toho sráče.
Vyšel jsem ven na policejní parkoviště, kde byla zaparkována moje drahá motorka.
Nasedl jsem, zapnul plyn a už se jelo.

*

Zaparkoval jsem před Atlantským parkem a pěšky jsem se vydal na místo činu.
Kraj parku byl označeny policejními páskami: POLICIE ATLANTA.
Pásku jsem podlezl a začal se věnovat stopám.
Pohlédl jsem na zem.
Zahlédl jsem malý otisk stopy botou.
Šel jsem po stopách, které mě zavedly do lesa.
Po nějaké chvíli jsem došel až na konec stop, které se kamsi vytratily....
Nevím proč, ale napadl mě nápad.

„Neschovávej se ty hajzle! Vím, že jsi tu!"zařval jsem na celý les.

Najednou se z vykotlaného stromu začalo něco plížit a vydávat zvuky chrčení.

„Stůj a nepřibližuj se ke mně, ty parchante!"

Jakoby mě neslyšel a šel dál ke mně.

„Stůj, nebo tě na místě zastřelím!"

Dobře, jak si přeje....
Vytáhl jsem nabitou zbraň a střelil jsem toho chlápka do břicha.
Na malý okamžik se zastavil, když proletěla kulka skrz něj a on šel poté dál, jakoby jsem vůbec nevystřelil. Nemohl jsem tomu uvěřit...
Kdyby to byl normální člověk, zřítil by se bezvládně na zem a umřěl by.
Střelil jsem ho tedy znovu a tentokrát do hlavy, skrz mozek.
Tentokrát skutečně spadl.
Byl mrtvý.
Nevím co to je, ale zabil jsem to...
Co mi to dneska do toho kafe brácha dal?....
Šel jsem blíž k němu a kouknul jsem se do jeho mrtvé tváře.
Tohle nebyl člověk.
Jeho oči pomalu vypadávaly z důlků a nebyly lidské.
Jeho kůže byla shnilá, jako při rozkladu.
Tohle bylo monstrum.