Miracle. // Sebastian Navrátil

1>>To neuděláš!

     ,,Ne Ivet! Nepiš mu, prosím! " zakřičela jsem na svojí kamarádku, která pobíhá s jejím telefonem po naší zahradě, zatímco já se jí snažím doběhnout. Ona ale dělá, jakoby mě neslyšela. Běží pořád dál a naťukává po písmenkách zprávu, kterou chce poslat mému spolužákovi. Pro mě to ale není, jen spolužák. Já pro něj ano, ale já mám k němu hlubší vztah. Každý z vás už určitě spadl do podobné situace, kdy se vám prostě líbí nějaký chlapec. Pokud ne, tak vás to v životě určitě potká alespoň jednou. Já už se z téhle situace snažím dostat půl roku. Ale asi ne, tak  jak si představuje většina. Snažím se zapomenout. Snažím se zapomenout na jeho dokonalé hnědé vlasy, sčesané nahoru. Jeho hluboké hnědé oči, které mě dohání k šílenství. Na jeho úžasné plné rty, které mě svádí k myšlence ho políbit a už nikdy se neodtrhnout. Prostě na něho celého. Ale nejde to. Myslím na něj pořád.

    Ivet se najednou zastaví na místě a pobaveně se dívá na displej svého mobilu. Otočí se směrem na mě a svižným krokem mi jde vstříc. Těsně před mým obličejem zdvihne mobil a ukáže mi, co mu napsala. Nahlédnu a přečtu si to.

                                                                                     JÁ:   ,,Ahoj Sebastiane. Amy mě tu právě honí po zahradě. Hrozně je do tebe zamilovaná. Ale nedokáže ti to říct. "

     ,,Děláš si prdel? Ivet! Tos mu fakt napsala?! Chápeš, že si to přečte?! To seš blbá? Já se ti svěřila a ty mu tohle napíšeš?! To seš teda kamarádka! " po tvářích mi tekly slzy. Dnes jsem se jí s tím svěřila a hned mi dělá tyhle naschvály? Je mi hrozně. Nejradši bych se někam zahrabala. Nedokážu uvěřit, že mi tohle udělala.

     ,,Nedělej přeháňky. To máš za to, jak si mi hodila botu do vody a já ji pak nemohla najít. A navíc. Sama bys mu to neřekla, tak co. " zahihňala se povrchně. Nikdy bych to do ní neřekla. Podívala jsem se jí do očí a řekla: 

     ,,Jsi ubohá. To nemůžeš srovnávat. Alespoň se ukázalo, co dokážeš být za mrchu! Vypadni!" ukázala jsem na dveře. Ona na mě hodila nechápající a zároveň naštvaný výraz a kráčela směrem, na který jsem ji ukázala. Asi v polovině se zastavila a otočila se na mě. Nevyhnula jsem se jejím zeleným očím, kterými mě právě teď propalovala.

    ,,Jak chceš... Tak se měj... " poslední slova řekla s velkou dávkou ironie a mířila dál ke dveřím. Tak nakonec bude naštvaná ona? Rozhodla jsem se posadit u naší jabloně, která stála v rohu naší zahrady. Jako malá jsem si tam chodila pobrekávat. Dělám to dodnes. Je to moje oblíbené místo. Opřu se o jabloň a zakloním hlavu nahoru. Znovu se mi spustí slzy při myšlenkách na něj... Proč jsem se musela zamilovat zrovna do něj? Zbytečná otázka. Je prostě dokonalej. Chyba jsem já. Nechápu se. Kdykoliv vejdu do naší třídy, změním se doslova o 180°. Skoro s nikým se nebavím. Tedy. Pokud se někdo začne bavit se mnou, radostně mu odpovím. Jde o to, že tohle se moc často nestává. Problém totiž nastává, když se potřebuju na něco zeptat já, nebo si s někým dokonce povídat.

     A v tom je ten problém. Nedokážu ho oslovit. Tudíž to dopadá dost naivně. Vezmu si kus papíru a na něj si napíšu jeho jméno, nebo ho kreslím. Jeho obličej znám tak podrobně, že se na něj ani nemusím otáčet. Když otevřete můj deníček, tedy ten do kterého si nalepuji všechny své papírky s jeho jménem, nejméně deset stránek zdobí jediné jméno. Jeho jméno. Tak dokonalé jméno. 

     ,,Sebastian Navrátil. " vydechnu s bolestí a smutkem v hlase. 

     AHOJ! VÍTÁM VÁS U MÉHO PRVNÍHO PŘÍBĚHU NA TOMTO PROFILU!
     Samozřejmě, že jsou jména upravena. Některé věci jsou i z mojich zkušeností. Jen jsou upravené! Asi je samozřejmostí, že se se Sebastianem do třídy fakt nechodím. Přestože by to bylo určitě fajn! 

     Budu ráda za jakékoliv ohlasy a budu se snažit jak odpovídat na vaše komentáře, tak i pravidelně vydávat kapitoly. Napište mi prosím názor, jestli mám pokračovat v tomle příběhu, jak vás to zaujala a další věci. Ocením i kritiku. Ráda se poučím z chyb. Přeci. To je cesta k dokonalosti! Děkuju!

     Annonymmiss