Teamwork [Nolan Holloway ff CZ]

Teamwork

Prásknutí štosem papíru o rozlehlý dřevěný stůl k jejím citlivým uším dolehlo jako zvuková vlna po výbuchu. ,,Justy," oslovila ji jemně ta ženská, kterou zde měli všichni brát jako osobní pedagogickou poradkyni (Justy ji brala spíše jako vlezlého komára, který ji nechtěl nechat na pokoji), ,,Víš, že jsi tu od toho, aby jsi mluvila. Já tě poslouchám. Proč mi nepovíš, jak se má bratr?"

Protože vás ve skutečnosti Theo vůbec nezajímá, jen se mi chcete dostat pod kůži a pak se mnou manipulovat.

Místo toho, aby tohle řekla, Justy jen pokrčila rameny a dál si nervózně hrála s náramkem od Liama. Jo, pořád ho nosila. I po tom, co se mezi nimi stalo. Vtip byl v tom, že ji uklidňovalo ho odrbávat.

Ta vlezlá černoška si hlasitě povzdechla a semknula ruce pevně před sebou a unaveným ztrhaným hlasem promluvila: ,,Takhle to dál nepůjde, Justy. Potřebuju, aby ses rozmluvila. Trošku se socializovala. Je to pro tvé dobro, víš? Máš před sebou poslední rok střední. Přihlášky na vysokou." Ta ženská před ní mávala rukama a zdůrazňovala, jak je to všechno důležité. A co Justy nejvíc nesnášela, byly promluvy do duše. Vážně. To ji mohli rovnou posadit mezi politiky a čekat, kdy komu vrazí. Byla by to možná i větší zábava.
,,Já jsem tu od toho, abych ti pomohla se připravit. Jsem tu od toho, abys mluvila o všem, o čem zrovna potřebuješ. Tak..." začala si skládat věci a viditelně potutelně se usmívat. To donutilo Justy se zamračit. ,,Jelikož se mnou asi mluvit nebudeš, dostala jsem nápad. Mám tu jednoho kluka, Nolana, možná ho znáš z lakrosu? Slyšela jsem, že Liam je v něm dobrý."

Justy vážně dostala chuť tu ženu praštit. Nestačilo, že mluvila jedno přes druhé, ale ještě jí tu kecala o Liamovi. Ani si neuvědomila, že zatíná drápy do dřeva židle, dokud nezaslechla typické skřípání a rychle ruce stáhla. ,,Neznáme se."

Žena pokračovala: ,,Dobrá. Možná je to dobře. Pozvala jsem ho, aby s tebou utvořil takový... tým, říkejme tomu tým. Týmová práce, zní to tak optimisticky!" mluvila rozjařeně.

Justy nesnášela optimismus.

,,Nolan má podobný problém jako ty, je ve tvém věku. Připadá mi, že byste si rozuměli. Já si sednu do rohu. Nebojte se, nebudu vám do toho nijak zasahovat. Jen si budu psát své zápisky a vy povídat. To zní dobře, ne? Co říkáš?"

,,Zabijte mě..." zamumlala si Justy tichounce pro sebe.

,,Copak jsi říkala?"

Justy se pokusila o co nejvíc ironický úsměv, jaký dovedla vyloudit na tváři.

Terapeutka to samozřejmě nepochopila. ,,Souhlasíš! Výborně!" nadšeně si ťukla propiskou o katedru. ,,Už čeká za dveřmi, tak ho pozveme. Nolane? Pojď dál." Pípla jakýmsi zařízením, které vypadalo jako z věznice a dveře se otevřeli.

Justy se neklidně zavrtěla. Byla drsná chiméra, co si svými drzými poznámkami držela každého od těla (zvlášť potom, co ji lidi, kterým věřila a nechala si je připustit blíž, zradili...), ale jakmile mělo dojít na setkání s lidmi a sociální život... tak se klepala. Jak ta tu ženskou nenáviděla.

×××

,,A tenhle párek vytřeštěných očí  mi má pomoc se socializací?" nechápala. Seděla tam v kabinetě terapeutky na židli naproti jinému klukovi, který vypadal, jakoby měl každou chvíli omdlít nebo tak podobně. Ne, že by na něj chtěla být hned hnusná, připadal jí celkem... hezký a roztomilý, ale byla to její přirozenost, její obranná maska.

,,Nolan." To bylo to první slovo, co ze sebe ten kluk za celou dobu sezení dostal.

,,Cože?" ohradila se na něj Justy.