Odlišná

3.

„Karime! Otevři nám, Karime Barkate! Víme, že tam jsi!" zakřičel nějaký mužský hlas zpoza dveří. Karim? To je přece můj taťka. Co mu kdo chce?

Ještě chvíli jsem váhala, ale pak jsem se rozhodla, že tomu muži alespoň řeknu, že tatínek není doma. Zvedla jsem se, přešla jsem ke skříňce u dveří a vzala jsem si na sebe ten pomněnkový hidžáb od maminky. Doma ho nosit nemusíme, ale před cizími lidmi, tedy před cizími muži, ano. Podívala jsem se do starého zrcadla u našeho věšáku na kabáty. Perfektní, přesně jak to má být. Znovu se ozvalo zabušení.

„Ano!" zakřičela jsem a přešla jsem těch pár metrů ke vchodovým dveřím. Otevřela jsem je. Přede mnou stáli dva muži. „Dobrý den, co si přejete?" zeptala jsem se jich mile.

„Ah, ty budeš určitě Leyla, Barkatova dcera, že?" zeptal se mě jeden z nich, ten menší.

„A-ano," vykoktala jsem překvapená z toho, že zná mé jméno. „Potřebujete něco?"

„Vlastně ano," odpověděl tentokrát ten větší. „Tvůj otec nám dluží nějaké peníze. My je chceme zpátky, včera je měl splatit, ale nedonesl je, tak jsme mu dali náhradní termín."

„Aha," řekla jsem znovu překvapeně. „Tak o tom nic nevím. Taťka teď ale není doma, budete muset přijít později." S mým posledním slovem jsem se rozhodla, že zabouchnu dveře. Něco mi v tom ale zabránilo. Podívala jsem se na zem. Jeden z těch mužů zarazil dveře svojí nohou.

„Myslím, že ne," promluvil. „Myslím, že nikam nepůjdeme a hezky tu na něj počkáme."

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad," řekla jsem tichým hlasem. Začínal se mě zmocňovat strach, ti muži byli divní.

„Mě se ten nápad ale celkem líbí," pronesl ten vyšší a vešel dovnitř. Automaticky jsem o pár kroků couvla. „Ale, copak? To nejsem dost dobrý, abych vedle tebe mohl stát? Nemám k tomu dostatečné postavení?" zeptal se a podíval se na mě.

„N-ne, to ne, já jen že... Nesmíme být tak blízko c-cizím m-mužům,"zašeptala jsem.

„Jo taaak, vy nesmíte," protáhl ten menší, který zrovna proklouzl dovnitř, zavřel za sebou dveře, potom přešel ke stolu. Odtáhl si jednu židli a rozvalil se na ní, nohy si hodil nahoru na stůl. Ten vyšší ho napodobil. Já zůstala stát kousek ode dveří a dívala jsem se na ně, měla jsem celkem strach, bála jsem se být tu s nimi sama. Nikdo nás tu neměl rád, tak proč by tito dva měli být výjimkou.

„Tak kdepak je ten tvůj tatínek?" zeptal se jeden z nich po chvíli ticha.

„Je v práci," odpověděla jsem tiše.

„Skoro vůbec ti nerozumím. To vás učí mluvit takhle potichu, aby vás nikdo neslyšel, nebo co?"

„Ne," zašeptala jsem.

„Co říkáš?" zeptal se.

„Říkám, že ne," řekla jsem hlasitěji.

„No dobrá," protáhl znovu. Pak znovu nastalo ticho. Trvalo docela dlouho. Troufám si říct, že téměř hodinu. Ti dva seděli u stolu s nohama nahoře, já stále stála kousek ode dveří. Bála jsem se jít k nim blíž. Vůbec se mi nezamlouvali. Asi tak po té hodině se ten menší zvedl a přešel ke mně. Automaticky jsem ucouvla.

„Ale no tak," řekl a zamlaskal u toho. „Chtěl jsem se jen podívat na ten šátek, je pěkný." Natáhl ruku, ale já před ním znovu ucouvla.

„Nesahejte na mě," zasyčela jsem na něj.

„Ale tady nám někdo vystrkuje drápky," zasmál se ten vyšší, zvedl se od stolu a přešel k nám. Znovu jsem ucouvla. Oba se zasmáli.

„No tak, my se chceme jen podívat na ten šátek."

„Ne," řekla jsem, „to nemůžete."

„Nemůžeme?" pozvedl ten menší obočí. „Slyšíš to, Vasile? Tak my se nemůžeme podívat na jeden obyčejný šátek. Asi toho nejsme hodni." S tímto se ke mně začali oba přibližovat. Couvala jsem před nimi. Můj postup ale zastavila zeď. Odsunula jsem se až do rohu a odtud už jsem neměla kam couvat.

Tak, další díleček je tady. Doufám, že se bude líbit. Komentík potěší a nebo hvězdička. Tohle je předposlední díl. Plánuji ještě poslední, který vydám nejspíše zítra.