Odlišná

2.

Mé starosti a obavy mě pronásledovaly až do dne mých narozenin, v ten den se všechny rozpustily jako pára nad hrncem. Nezbyla ani jedna starost, ani jedna obava, v můj den D bylo všechno zkrátka perfektní. Bylo mi právě sedmnáct let, oslava sice byla jen taková komorní, pro mě a mé rodiče, protože se mnou ani s mými rodiči se nikdo nekamarádil, nikdo s námi nemluvil, pokud vyloženě nemusel, ale i tak to byla nejlepší oslava na světě. Moje maminka mi dokonce upekla dort! Vypadal senzačně. Maminka ho ozdobila pomněnkově modrou polevou. Celý dort pokrývaly pomněnkově modré růžičky z marcipánu a bílé perličky s lahodnou čokoládovou náplní. Tenkrát jsem nevěřila svým očím, protože pouze ingredience na ten dort musely stát maminku spoustu peněz, to jsem ale ještě nerozbalila své dárky. Tedy, dárky není to správné slovo, byl pouze jeden, ale to jsem vzhledem k naší finanční situaci chápala. Dostala jsem nový hidžáb. Pomněnkově modrý, protože pomněnkově modrá byla mou nejoblíbenější barvou, pošitý zlatými a černými ornamenty. Vypadal opravdu nádherně. Navíc mě těšilo, že jsem věděla, že je od mé maminky. Vlastnoručně mi ho udělala, protože nic takového by tu nekoupila, i kdyby procestovala celé Rusko.

„Děkuju moc, mami," řekla jsem a pevně jsem ji objala. „Je moc krásný, nádherný a ten dort také."

„Nemáš za co, zlatíčko, ty si to všechno zasloužíš. Nemohli bychom si přát hodnější dcerku, než jsi ty," odpověděla mi maminka a mé objetí opětovala. „Tatínek pro tebe také něco má," zašeptala mi do ucha.

Odtáhla jsem se od ní, podívala jsem se na tatínka. Stál kousek od nás, usmíval se na mě a v náručí měl... Překvapeně jsem vykulila oči. Oh, svatý Alláhu! To snad není možné! To je přece malé štěňátko! Tatínek se usmál mému výrazu a postavil to úžasné, malé stvořeníčko na zem. Okamžitě jsem k němu nadšeně přiběhla a začala jsem ho hladit. Bylo tak roztomilé.

„Shukraan! Shukraan!" vykřikovala jsem nadšeně. „Děkuji, děkuji moc." Zvedla jsem se a utíkala jsem tatínka obejmout. Po tvářích mi tekly radostné slzy. „Moc děkuji, je tak nádherný."

„Nádherná," opravil mě s úsměvem tatínek.

„Holka?" zeptala jsem se nadšeně. „Tak to bude Bella." Přestala jsem taťku objímat a znovu jsem se rozeběhla k mojí Belle. Začala jsem ji drbat za ouškama. Moc se jí to líbilo a mně také.

Po pár měsících, které jsem prožívala ve štěstí s mojí malou Bellou, no, i když teď už vlastně nebyla zas až tak malá, se ale něco změnilo. Zdálo se mi, že tatínek někdy chodí domů s pěkně velkými modřinami. Samozřejmě mě zajímalo, odkud je má, ale bála jsem se ho zeptat. Nechtěla jsem totiž slyšet o lidech, kteří jsou na nás lidé zlí, radši jsem to nechtěla vědět. Maminka se ho ale nebála zeptat. Častokrát jsem slyšela, jak se znovu hádají. Musím říct, že jsem teď ty jejich hádky ale zvládala lépe, protože jsem měla Bellu. Vždy, když jsem se necítila dobře, když mi bylo smutno, nebo tak, tak to na mně Bella poznala a přitiskla se ke mně, nechala se drbat a snažila se mě rozveselit. Byla moc roztomilá, i když už byla větší, a hodně ráda si hrála, zkrátka byla ještě štěně, ale to nejhezčí a nejroztomilejší na světě.

Jednoho dne nám někdo zabušil na dveře. Říkám zabušil, protože zaklepání vypadá jinak. Lekla jsem se, protože u nás nikdy nikdo neklepal, navíc jsem byla doma sama. Tatínek šel do práce a maminka šla vyvenčit Bellu. Nevěděla jsem, jestli bych třeba neměla dělat, že nikdo není doma. Bála jsem se jít otevřít. Nikdo nás tu neměl rád. Možná, že kdyby ten někdo, kdo je za dveřmi, zaklepal normálně, tak bych šla, ale takhle se mi moc nechtělo. Znovu se ozvalo zabušení na dveře.

Tady už se nám začíná něc dít. Co myslíte, kdopak to asi buší na dveře? A otevře naše malá muslimka? Jestli se líbilo, nechte alespoň komentář, potěší.