Odlišná

4.

„No tak, my se chceme jen podívat na ten šátek."

„Ne," řekla jsem, „to nemůžete."

„Nemůžeme?" pozvedl ten menší obočí. „Slyšíš to, Vasile? Tak my se nemůžeme podívat na jeden obyčejný šátek. Asi toho nejsme hodni." S tímto se ke mně začali oba přibližovat. Couvala jsem před nimi. Můj postup ale zastavila zeď. Odsunula jsem se až do rohu a odtud už jsem neměla kam couvat.                                                                                                         

„Nechte mě být," řekla jsem.

„Ale prosím tě, vždyť ti nikdo nic nedělá," promluvil znovu ten menší. „Chceme se jen podívat na ten šátek. Vypadá draze. Možná bychom si ho mohli vzít a tvůj otec by nám už nemusel nic splácet, co myslíš?"

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle by nešlo. I když bych tím pomohla tatínkovi, nemůžu jim dát svůj hidžáb, nesmí mě vidět bez něj. Kdyby mě viděli bez něj, bylo by to nepřípustné. Byla bych poskvrněná, už bych nebyla tak čistá, abych se mohla bez problémů vdát. Bylo by to něco hrozného.

„Ne?" zeptal se ten větší, Vasil. „Tak ty nám ho nedáš?"

Znovu jsem zavrtěla hlavou.

„Tak to si ho budeme muset vzít sami," pronesl ten menší. Přiblížil se ke mně ještě víc a začal mi můj hidžáb stahovat.

„Ne!" křičela jsem. „Ne, prosím ne! To nemůžete, vezměte si, co chcete, ale můj hidžáb ne!" Neposlouchali mě. Bránila jsem se. Kopala jsem a škrábala, ale moc to nepomáhalo. Pak jsem si všimla, že kolem našeho domu někdo prochází. Začala jsem křičet o pomoc. Ta osoba se na chvíli zastavila, otočila se směrem k oknu, kde mě musela vidět, ale pak se otočila zpátky a pokračovala ve své cestě. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Copak mě nechá, aby mi vzali můj hidžáb?

„Prosím, nechte toho," prosila jsem je, ale nic jsem nezmohla. Nakonec mi můj hidžáb stejně vzali. Vykřikla jsem a snažila jsem se zakrýt si svýma rukama vlasy.

„Tak vidíš, že to šlo," pronesl ten menší a s tím druhým se oba přesunuli ke dveřím. Otevřeli si.

„A vyřiď otci, že ty peníze chceme zítra, jinak to s ním nedopadne dobře." Pak odešli. Pamatuji si, že jsem plakala, než se rodiče vrátili. Oba se zděsili, když mě viděli, jak pláču schoulená v rohu pokoje. Všechno jsem jim řekla. Maminka se naštvala a s tatínkem se ještě ten večer hodně pohádali. Tatínek pak odešel. Myslely jsme s maminkou, že přespí u nějakého spolupracovníka a přijde další den večer, ale nepřišel. Už jsme ho s maminkou a Bellou nikdy neviděly. Nikdo neví, co se mu stalo, ale hlavně to tady nikoho nezajímá. Nikdo tu nic neřešil, prostě ho po jeho zmizení prohlásili za mrtvého a nikdo se neobtěžoval s nějakým pátráním. Prostě zmizel někdo, koho ve své společnosti nechtěli, tak proč by ho měli hledat...

Trvalo to pár let, ale nakonec jsme se z toho s maminkou vzpamatovaly. Teď už jsem dávno dospělá, mám vlastní rodinu, ale maminka tu bydlí s námi, aby nebyla sama. Po těch osudných událostech jsme se z Ruska odstěhovaly. Dalo nám to sice docela hodně práce, ale nakonec jsme to zvládly a vrátily jsme se do země našich předků. Podle jiných to možná není ideální země, kde byste chtěli žít, ale pro nás je dokonalá, protože jsme mezi svými. Už nikdy odsud nechci pryč, nechci, aby mé děti prožily takové dětství jako já.

Oki, tak tady je poslední dílek. Možná to není úplně konec, jaký byste si představovali. Původně jsem to ještě nechtěla ukončit, ale vím, že kdybych se z téhle povídky pokusila vytvořit něco dělšího, skončilo by to stavem 'POZASTAVENO', takže jsem to radši ukončila už teď. Doufám, že se povídka líbila. Budu ráda z komentík nebo hvězdičku.