To ten kluk

I.

Kiarra držela v rukou volant a plně se soustředila na cestu před sebou zatímco jedním uchem poslouchala blábolení své dcery, která mamince živě líčila příběh o tom, jak její stará hadrová panenka přišla o jedno knoflíkové oko. Tento příběh už slyšela tolikrát, že si ho pamatovala nazpaměť. Panenka Lily jednoho dne potkala panáka Adama, který postrádal obě dvě oči, tak mu Lily jedno oko dala a pak se oba dva vzali a měli spolu děti. Ve skutečnosti její otec s panenkou v záchvatu vzteku praštil o zeď, která pak jedno oko ztratila. Ten jí pak vyprávěl pohádku o tom, jakou velkou oběť Lily udělala. Podal to tak hezky, že Lily začala věřit, že se to tak doopravdy stalo. Vyprávět pohádky uměl.

Zatočila s volantem a zajela na kraj lesa. Dawn už dávno přestala mluvit a radši se zaujatě dívala do lesa. Vždy mamince oznámila, že vidí něco v lese - většinou něco, co zdánlivě připomínalo nějaké zvíře, avšak dětská fantazie objekt pojala ve svém. Fantazii zdědila po otci, ale u ní to bylo krásné. Po asi deseti minutách přijely do cílové destinace - na konci zarostlé příjezdové cesty se lomil starý dům. Dawn se zároveň s matkou odpoutala ze sedačky. Kiarra v kapse sevřela klíč od onoho domu a vyšla k němu blíž. ,,Mami, co to je za barabiznu?" zeptala se za ní Dawn udiveně.
Kiarra se na ni otočila. Další slovo, co se malá Dawn naučila ve školce. ,,Dawn, to se neříká. A není to barabizna - tady teď budeme bydlet." odpověděla matka dcerce klidně a chytla ji za ruku. Otevřela dveře a vešla do domu, který se měl stát jejich domovem, chtě nechtě. Momentálně byl jejich "domov" pokryt vrstvou prachu a špíny. Zub času nemilosrdně vzal do parády všechno, co mohl - okna byla pokryta vrstvou špíny a dřevo pod jejich nohy skřípalo. Kiarra zavedla malou Dawn do prvního patra a ukázala jí nový pokojíček. To se samozřejmě neobešlo bez komentářů (,,Tohle je taky pěkný vrak!") a pak sešla dolů do obýváku, který byl pořád stejně vybavený. Skoro to vypadalo, jako kdyby majitelé jednoho dne prostě zmizeli. Když došla do kuchyně, její teorie se potvrdila - na sporáku byl pořád hrnec s neidentifikovatelnou tekutinou, zaschlou na dně. Kiarra jednoduše hrnec vyhodila do poloplného koše - pochybovala, že ho využije. Rozhlédla se. Nebylo o čem pochybovat - tohle byl její nový domov.

Do domu pozvala několik známých, kteří jí pomohli dům zkulturnit - od uklízeček po stavitele. Vyměnili okna, nalepili nové tapety a po sedmi hodinách usilovné práce (a Dawn morálně podporující všechny přítomné pohádkou o tom, jak se Lily hrdinsky obětovala) se jim povedlo dům předělat do nového světla. Pořád tu bylo co dělat - na jednom místě pořád zem zlověstně skřípala a dveře na půdu, do sklepa a pár dalších místností byly pořád zamčené a klíč nebyl k nalezení. Tím se mladá matka nechtěla zaobírat - doufala, že všechny problémy má za sebou a tyhle maličkosti jsou jen dozvuky jejího neštěstí. Večer si otevřela víno a deník, kde si poznamenala adresu Dawniné školky a adresu budovy, kde má pracovat. Dawn se v kuchyni dívala na počítači na epizodu dětského seriálu zatímco venku za velkým francouzským oknem se pomalu stmívalo. Na nebi se objevily červánky. Vypadalo to jako ideální start nové kapitoly v jejich životě. Když slyšela, že seriál skončil, zvedla se a počítač zavřela. ,,Tak, a jde se spát, mladá dámo." oznámila dceři, která na tyto slova seskočila ze židle a odešla po schodech do postele. Bylo deset minut po osmé - ideální čas vzhledem k tomu, že tuto mladou dámu zítra čeká první den v nové školce. Sama měla dost času, a tak šla do koupelny v přízemí a začala si napouštět horkou vanu. Podívala se do zrcadla a vzdychla. Všechen stres, strach a únava se na ní také podepsaly - víc než jako svobodná matka vypadala jako svobodná babička, říkala si. Otevřela skříňku, která se za zrcadlem schovávala, a vytáhla tmavě hnědou poloprůsvitnou nádobku s antidepresivy. Používala je kdykoliv kdy cítila návaly deprese. Spolykala je a následně skočila do vany. 

Ve vaně seděla asi půl hodiny, než slyšela někde odemknutí dveří. Myslela si, že to je Dawn - jediný záchod v domě byl v přízemí. Když neslyšela žádné kroky, uchýlila se k další možnosti - průvan. Jo, tím by to mohlo být. Zavřela oči a opět relaxovala.

Po asi pěti minutách slyšela zaskřípání dveří. Ale... Přece všechny dveře kontrolovali. Žádné dveře neskřípaly a ty, které skřípaly, opravili. Vylezla z vany a šla ke zdroji. Koupelna byla na dlouhé chodbě, na konci byly otevřené dveře. Ale Kiarra si sama pamatovala, že byly zamknuté. Opatrně do nich vešla a zjistila, že se ta dveřmi skrývá další ložnice, velmi prostá. Zažloutlé stěny bez okna, prostá postel s roztrhaným polštářem a jeden stůl s židlí. Na stole byla kniha, která, když ji Kiarra otevřela, byla prázdná. Byl tam jen jeden klíč, avšak ten byl nakreslený, dost špatně. Najednou ucítila v zádech zimu, a když se otočila, všimla si, že francouzské posuvné okno bylo otevřené. Nechala knihu knihou, místnost zavřela a šla okno zavřít a zamknout. Snažila si vzpomenout, kdy okno otevřela, zatímco cítila, jak ji únava pomalu přemáhala. Zívla a rozhodla se, že okno nechá oknem a místnost místností. Nemělo cenu teď hledat důvod - až se vyspí, možná všechno uvidí lépe. 

Na patře se podívala do pokoje Dawn, která klidně spala s Lily pod paží. Všechno tohle je jen pro ní. Kiarra si poprvé připadala, že jako matka neselhala. Poprvé dělala něco pro ni, pro obě dvě, a ta myšlenka jí dělala hrdou a šťastnou. Přišla k ní blíž a políbila ji na čelo. Poté odešla do své vlastní ložnice. Netrvalo dlouho a hned poté, co si lehla, usla. Místo krásných snů jí ale čekal sen, kdy otevírala knihu bez textu.