To ten kluk

IV.

,,Pirová, vypadáš hrozně.'' slyšela Kiarra někde za sebou. Už asi několik minut sledovala tabulku s velkým nápisem ''Výprodej!'' a slova se jí začala rozpíjet před očima. Několikrát zamrkala, když před ní někdo položil kelímek s horkou kávou. Byla to klasická černá káva, na kterou Kiarra neměla chuť, ale byla za ni i tak vděčná. Podívala se na svého zachránce - Montgomeryho, který se na ni usmál a podíval se jejím směrem. ,,Já vím, že ta tabule lže, ale nemusíš na ni tak zírat. Sama se nepřepíše.'' 

,,Odkdy jsem Pirová, Padillo?'' zeptala se Kiarra s úsměvem na černovlasého muže. Přes noc trochu přehodnotila názory na tohoto cizince, vlastně, přes noc přehodnotila většinu názorů. Pravdivost jejího činu potvrzoval nový Lilyin manžel, který teď zabalený v dárkovém balícím papíru ležel v její tašce. Uznala za vhodné ho tolik neignorovat a nevrčet na něj - vždyť to byl jediný spojenec, kterého v tomto samozvaném Ráji aut měla. 

,,Fajn, Kiarro.'' zazubil se a odhalil řadu bílých zubů. Kdyby se na ně Kiarra pořádně podívala, viděla by, že jeden zub chybí. Nebyl ale přímo ve předu, takže si ho Kiarra nevšímala. ,,Co ta změna chování?'' zeptal se a natočil přitom hlavu na stranu způsobem, který Kiarře přišel roztomilý. Potlačila chuť vypustit z úst tiché 'awww' a zapíchla oči do černé tekutiny. 

Nevěděla, jestli by mu to měla říct. ,,Hele, víš...'' najednou se zarazila. Třeba si ten dům jenom sedal, a to album mohlo znamenat cokoliv. Nemělo cenu teď líčit její cestu do sklepa někomu, kdo byl sice přátelský, ale neznámý. ,,Moc jsem se nevyspala. Ještě jsem něco v noci vyřizovala.'' vyhnula se ladně pravdě pomocí polopravdy. Přecejenom něco v noci vyřizovala. Nelhala. 

Když někdy okolo půl čtvrté ráno vynesla to album nahoru, ještě jednou si ho prohlédla. Na zadní straně, kterou přehlídla, byl nápis 'Creesová a Padillovi'. Nevěděla, jestli to má nějakou spojitost, ale řekla si, že je jen jediný způsob jak to zjistit. ,,Hele...'' začala opatrně, získávajíc si pozornost Montyho. Ten vystrčil hlavu zpoza knihy a věnoval jí zaujatý pohled. ,,Nemáš náhodou... Nějakého dě-'' 

,,Co tady sedíte jak švestky?! Přestávka skončila před třema minutama! Okamžitě do svých kanceláří!'' do Kiarriného zorného pole se přikutálel její šéf a všechny v místnosti obdařil pohledem plným nechutenstvím. Hlavně Kiarru. ,,Pirová, okamžitě se mnou do kanceláře.'' 'A sakra.' pomyslela si zatímco se pomalu zvedala. Tahle věta nikdy neznačila nic dobrého, a podle toho, od koho ta věta šla a ještě k tomu jakým tónem, to znělo skoro jako vyhnanství do pekla. Pomalu následovala Hudslíka (jméno, které starému Hudsovi vymysleli) do jeho kanceláře. Když se za nimi zabouchly dveře, Huds hned spustil. Nečekal ani než si sedne. ,,Pirová, teď to s vámi myslím dobře. S Padillou se bavit není nejlepší nápad.'' začal, čímž si získal Kiarřinu plnou pozornost. ,,Jeho rodina byla nechvalně známá v tomto městě už několik století. Padillovi byly nájezdníci, kteří město prvně zničili, pak na něm vybudovali nové město a zase ho zničili. Před několika desetiletími se sem přistěhovala divná rodinka, jejichž matka utopila několik dětí a pak byla spálena na hranici. Pan Padilla si s vámi povídá jen proto, že jste tu nová. Nevíte, co udělal. Ale teď když už to víte, doporučuji vám se od něj vzdálit. Nikdy nevíte, co udělá...''

,,Tady přesně teď vás zastavím.'' Kiarra nemohla uvěřit svým uším. Obviňovat někoho z minulosti jeho předků jí přišlo tak absurdní, že nechtěla v kanceláři Hudse stát další minutu. ,,To, co bylo v minulosti, náleží minulosti.'' řekla s nuceným klidem když odcházela z kanceláře. 

Zbytek dne už jen naštvaně pěnila, a když se jí někdo zeptal, co se děje, odehnala ho. Nechtěla se momentálně s nikým bavit. Montymu neřekla, co Huds chtěl. Připadalo jí totiž, že kdyby slyšel, co si o něm šeptají, moc by mu to v náladě nepomohlo. Už několikrát ho přistihla, že beze slov kouká někam do dáli a tiše lituje. 

Ten večer se domů vrátila dříve, takže se mohla Dawn zeptat na věci okolo klíče. ,,Já nevím, jak se tam dostal. On mi ho tam dal.'' odpověděla zarputile a kromě těchto slov od ní Kiarra nevypáčila nic jiného. Naléhala, aby jí řekla, kdo je on, ale Dawn si usmyslela, že kdyby 'to řekla, on se naštve'. Kiarra nebyla moc zmatená z toho, že si Dawn vymýšlí imaginární kamarády - dělala to už dávno. Měla problém si hledat kamarády, takže si je často vymýšlela. Kiarra si ještě teď vzpomínala, jak malá Dawn spustila hroznou scénu a naříkala, že skákající kráva Bella je v mražáku a že se pro ni musíme vrátit, nebo její skákavé kravčáto Sára bude smutné. Dawn nepřestala brečet, a tak se musela Kiarra vrátit do supermarketu, kde si Bellu vyzvedli. 

On mohl být další z jejich kamarádů. Kiarra vzdychla. ,,Jak se on jmenuje?'' zeptala se Dawn.

,,Svoje jméno mi neřekl. A pořád mi ukazuje jen půlku obličeje. Je hezký.'' řekla Dawn a Kiarru zamrazilo už podruhé v záležitosti okolo bývalých majitelů. Bylo vůbec nějak možné,  že se vrátil duch chlapce, co tu žil, aby strašil ji a její dceru? Ne, to znělo stejně absurdně jako slova pana Hudse v jeho kanceláři. Pravděpodobně jen stydlivý imaginární kamarád. 

Předala Dawn panenku s velkým úsměvem. ,,Tohle je Lilyin manžel. Má rád pivo a svoji manželku.'' řekla jí. Dawn jí poděkovala, ale řekla, že pro Lily už manžela má. Kiarru to trochu překvapilo - když se narychlo stěhovali, Dawn sotva stačila popadnout svoje oblečení. Lily si musela vydupat. Dawn nedocházelo, že může každým zvukem vzbudit svého tyranského otce, a když už byly na cestě autem, Kiarra na ni křičela. Obě dvě byly z toho vynervované, ale tentokrát se Dawn nerozbrečela jako obvykle - začala na matku křičet. Pohádaly se v autě a další ráno už o tom nemluvily. Nemluvily o tom vlastně nikdy - prostě se to stalo. 

Rozhodla se, že dnes bylo podivných událostí dost. Jednoduše se zvedla a odešla z obýváku, zatímco Dawn zmizela ve svém pokoji. Večer proběhl ve znamení zvláštního ticha a občasného smíchu z pokoje malé dívky. Kiarra se bála, že se od ní Dawn vzdaluje od té doby, kdy se přestěhovali. Tak nějak ji to netrápilo - až do té doby, kdy seděla u kuchyňského stolu bez ničeho. Jen seděla a přemýšlela, jestli ji Dawn vůbec vidí jako matku.