To ten kluk

III.

Druhou noc ve svém domě ani oka nezamhouřila a snažila se vymyslet možné teorie vysvětlují přítomnost klíče pod Dawniným polštářem zatímco ho křečovitě svírala v propocené ruce. Myslela si, že možná to je jen nějaká hračka; tato teorie byla zbořena hned poté, co studený kovový klíč vzala do ruky.  Možná ho jen našla... Ale když zkusila všechny možné dveře v domě, zjistila, že žádnému nepasuje. Ledatak... Podívala se ke dveřím od sklepa. Ty se ani nepokoušela otevřít - stejně to vypadalo marně - ale teď, když si vzpomněla na nápis v knize... Ne, možná by tyto myšlenky měla zapudit. Zakroutila hlavou a podívala se na čas. Tři hodiny ráno, v krvi dvě vrchovaté sklenice vína, má teď vůbec co ztratit? Ledaže by se v zmíněném sklepu skrývala obrovská příšera s zuby ostrými jako nože, vysoká dva - ne, tři metry, a se skelnými, mrtvými oči... Zasmála se nad svou naivitou a otevřela dveře. 

Uvítala ji tma. Pokusila se na nenadálou tmu zvyknout, ale když jí došlo, že mrkání nepomůže, vzala si do ruky mobil a zapla ho. Mdlé světlo mobilu pomohlo jen trochu, ale alespoň věděla, co je metr před ní. Před ní do hloubky pomalu šlo schodiště, velmi příkré a při kroku hlasitě vrzaly, ale i tak šla dál. Připadalo jí, že jde hodiny - tu a tam uklouzla, ale jinak nic vzrušujícího - a jinak jí schody připadaly úplně stejné jako kterékoliv jiné. A pak, konečně...

Její noha přistála na studené zemi. V místnosti bylo ticho, zima, nepříjemně tam foukalo  a zároveň se Kiarra začala lehce bát. Paranoia, které často podléhala, si začala vymýšlet ve tmě vlastní tvary. Není tamto ruka? Nezněl tamten zvuk jako zlověstné dýchání potencionálního vraha? Nebylo tamto... Šla krok blíže k něčemu silně připomínajícímu lidskou hlavu. Než na to ale vůbec sáhla, všimla si, že to je jen basketbalový míč. Tedy, prvně to vypadalo jen jako šedá koule. Když se podívala po celé místnosti, všimla si, že všechny věci jsou pokryté silnou vrstvou prachu, od obrazů, sedaček až po různé knihy. Všimla si jedné, hrdě vystavené nad něčím, co připomínalo noční stolek, a jedním mávnutím ruky ji zbavila prachu, který jí dominoval už několik let. Podívala se na knihu a všimla si, že to není tak úplně kniha; viděla fotku nalepenou na deskách koženého obalu. Všimla si čtyřčlenné rodinky; matka v dlouhých šatech, s vlasy úzkostně sepnutými do drdolu, naopak její manžel s hustými vlasy po rameno, uvolněné košili a džínami; jeden ze synů - ten pravděpodobně starší, byl přesnou kopií otce, zdělil jeho pohlednost a uvolněnost. Naopak syn...

Když její hnědé oči konečně padly na jejich posledního člena rodiny, zamrazila se. Jejich nejmladší syn nezdědil nic po matce ani po otci, naopak, jeho tvář byla podivně deformovaná. Jedno oko měl normálně, druhé mu jakoby padalo dolů. Jedna část úst byla normálně posazená, druhé chyběly rty a - jelikož se chlapec pokoušel usmát - i zuby. Vypadalo to jako kdyby někdo rozdělil jeho tvář na dvě půlky, jednu dal dítěti, aby si s ní pohrál, druhou dal architektovi, aby ji vylepšil. Výsledkem byl hrůzostrašný vzhled mladého muže, který Kiarru zároveň uchvátil a zároveň vyděsil k smrti. Nechtěla se dívat dál na tuto groteskní fotografii podivné rodinky a tak otevřela knihu. 

Jako první fotku viděla dvě malé děti, a došlo jí, že to je fotka z dětství dvou malých chlapců na úvodní fotografii. Ten kluk měl stále stejně zdeformovaný obličej, ale vypadal stejně šťastně jako jakékoliv další dítě. Další stránky byly plné fotek toho pohlednějšího ze synů, tu a tam se - jako kdyby nuceně - objevil i mladší syn. Došlo jí, že rodinka neměla na fotografování moc času, a hned další stránka odhalovala důvod. Na čtyřech fotografiích byla rodina vyfocená netradiční rodina před čtyřmi různými domy - u každé fotografie byl popis podobný 'Snad je to tentokrát ten pravý :) - 1948' a takhle to bylo dál s několika různými roky. Vypadalo to, že to nikdy ten pravý nebyl. Když otočila o dvě stránky dál, uviděla poslední fotku. 'Už konečně!' hlásal nápis bez roku. Rodinka se pyšně, avšak značně unaveně, tyčila před jejich novým domem... A taky posledním. Až po nějaké chvilce Kiarra poznala tak stará okna, tu příjezdovou cestu. Byl to dům, ve kterém právě stála, ten samý, kde klidně podřimovala její dcera. 

Něco ale chybělo... Kiarra zaostřila na snímek. Matka, stále stejně upnutá k přísným pravidlům módy z viktoriánské doby (to jí snad nikdo neřekl, že se o století sekla?), otec, se stejně uvolněným stylem, syn, s zářivým úsměvem s lehce pootevřenou pusou, odhalujíc jeho úžasně rovné zuby... Ale kde je čtvrtý člen rodiny? Na fotografii doopravdy chyběl. Kiarra lehce přejela prsty místo, kde se měla nacházet jeho postava - poslušně vedle bratra. Když to avšak udělala, uslyšela za sebou bouchnutí dveří. Prvně se rychle podívala nahoru, jestli se nezabouchly dveře od sklepa, avšak mdlé světlo naznačovalo, že dveře byly stále otevřené tak, jak je nechala. 

Bouchnutí se ozvalo znovu, tentokrát za ní. Došlo jí, že možná, dost možná, pokud tady bude stále stát, sklep se stane jejím hrobem. Lehce zakopla a strčila si knihu do podpaží a utíkala nahoru. Schody pod ní hlasitě a nesouhlasně skřípaly, odmítali váhu nové majitelky. Jí to ale bylo úplně fuk, obzvlášť když bouchnutí slyšela podruhé, tentokrát nedaleko za sebou. Začalo ji píchat v boku, docházel jí dech, ale bylo jí jasné, že bouchání není jen klasický zvuk domu - něco za ní je. Když se ale s mohutným výdechem dostala až nahoru, ohlédla se - a neviděla nic. Jen tmu. Nic za ní neběželo. Že by se to vzdalo? Bezděčně sáhla do kapsy, ale v tom chaosu jí mobil vypadl. Ale jedno bylo jasné - dolů už nejde. Ale alespoň jednu věc si odnesla - záhadné fotoalbum rodiny, která toto místo obývala před ní.