To ten kluk

II.

Ráno bylo jako každé jiné - Kiarra poctivě svoji dcerku připravovala do školky jako kdyby se nic nezměnilo, avšak tentokrát je nedoprovázelo nadávání netrpělivého otce a každodenní stres nebyl přítomen. Kiarra zapomněla dokonce i na tajemnou místnost ze včera, dokud neslyšela Dawn, jak tajemné dveře zaskřípaly. ,,Mami, co to tady je?" zeptala se Dawn zvědavě a v zápětí byl vidět jen kotník, jak se malá dívenka do pokoje natáhla. Kiarra za ní vyběhla, ale něž se tam stihla dostat, malá dívka už dávno vyšla ven.

,,Dawn! Říkala jsem ti, ať tady dveře náhodně neotevíráš." pokárala ji matka, ale zároveň cítila jistou úlevu. 'Takže jsem si to nevymyslela...' pomyslela si zatímco dcerce upravila vlasy.
,,Ale mami, ty dveře byly už otevřené..." bránila se holčička, ale tomu už Kiarra nevěnovala pozornost a vzala drobnou Dawn do náruče. Příjezdová cesta byla stále zarostlá - včera neměla čas ji nějak upravit - a dům zvenčí stále vypadal staře a nepřístupně, ale to teď Kiarře hlavu netížilo. Hlavní bylo, že vevnitř byl dům jako opravdový domov a mohly se tu cítit bezpečně.
Cesta ve městě jim teď připadala mnohem pohádkovější než kdy jindy. Obchůdky po straně cesty byly malé a roztomilé, a ukazovaly zboží v její největší kráse. Dawn na všechny ukazovala a nejvíc se zastavila u hračkářství, kde viděla dalšího hadrového panáka. Vzdychla a nic neřekla - věděla totiž, že její máma přemlouvání k tomu, aby něco koupila, nesnese. Ale ta panenka vypadala skoro stejně jako manžel Lily... Za zkoušku nic nedá, ne? ,,Mami, můžu..."

,,Ne." 

Cesta do školky jinak probíhala v klidu a i ve školce nenastaly problémy. ,,Dawn Pirová?" usmála se na ně učitelka když si malou holčičku, která nervózně svírala pod paží hrdinku Lily, odváděla dovnitř. Kiarře to připomnělo den, kdy ji takhle viděla odcházet poprvé - to bylo v době, kdy ještě žila se svým tyranským manželem. Nechtěla na to vzpomínat, tak radši zakroutila hlavou a jela domů. 

Zvenčí jí dům pořád připadal hrozný, ale věděla, že za těmi pomalovanými zdmi je jejich nové útočiště. Chtěla si tady vyzvednout papíry a dát si kafe než pojede do práce. Když vešla, všimla si, že záhadné dveře ze včerejšího večera jsou zase otevřené. Neklidně k nim přešla a dveře se chystala zavřít, ale otevřená kniha uprostřed stolu upoutala její pozornost. Pomalu otevřela dveře a šla nejistým krokem až ke stolu. Zběžně papír prolistovala a na místě, kde byl nákres klíče, teď stál jednoduchý nápis: sklep. Kiarra knihu zavřela. Možná to byl nějaký přelud ze včera, nebo tady něco na ni nachystala Dawn. Ale to přece nebylo možné... Dawn neuměla pořádně držet tužku, natož psát. Z proudu myšlenek ji vyrušil budík na mobilu... Bylo čas jít pracovat.

Když vyzvedla ze školky Dawn a nechala ji s babičkou, šla zase do práce. Pracovala jako prodejce v jednom obchodu s auty, kde všichni vypadali, že se svých snů dávno zbavili. Obzvláště její nadřízený, který ji za to, že se o minutu zpozdila, probodával pohledem tak, že by nože zrezly závistí. Tiše zamumlala něco, co rozhodně nebylo nic lichotivého, a šla si sednout do kanceláře. Cestu jí zastoupil muž s černými vlasy a bradkou stejné barvy (na které Kiarra zlověstně upřela zrak) a zelenými oči. ,,Hudse si nevšímej. Je to pako. Každopádně, já jsem Montgomery Padilla, ale přátelé mi říkají Monty." podal jí přátelsky ruku. Kiarra mu ruku podala, ale stisk byl krátký. V jeho přítomnosti se cítila divně. Sálalo z něj nebezpečí.

,,Ahoj Montgomery. Já jsem Kiarra." odpověděla a prošla okolo něj. Mířila ke dveřím, ale 'Monty' se nevzdal. Šel za ní a usmál se ještě jednou.

,,Asi jsi nepochopila ten vtip... Monty mi říkají přátelé, takže ty..." Montgomery ji následoval skoro až do kanceláře, ale Kiarra mu před nosem zavřela. 

,,Mně to došlo." řekla předtím, než dveře nemilosrdně zavřela. Proč vůbec na toho muže byla tak zlá? Byl milý, hezký, tak proč ho tak zazdila? Své vlastní pocity nechápala. Zakroutila hlavou a usmyslela si, že tento malý problém vyřeší pořádná dávka kafe a práce, která ji čekala.

Končila pozdě. Když zamykala kancelář, bylo něco okolo desáté a v celé budově nebylo ani živáčka. Zívla a posbírala si svoje věci. Když odcházela z budovy pořád cítila ten samý pocit, když potkala Montgomeryho, nikde ho ale neviděla. Stejně si připadala, jako kdyby ji něco... Když se prudce uviděla, všimla si muže, který ji opatrně následuje. Ne, pronásleduje. Něco ji přinutilo zaútočit. Instinkt s ní otočil a ona se proti muži rozběhla, ale ten se rozběhl pryč. Byl rychlejší. Když zmizel z jejího zorného pole, Kiaře došlo, že má podpatky a ty si teď vybíraly svou daň pomalu tvořícím se puchýřem. ,,Aby to čert vzal..." zaklela a vydala se k autu.

Když se dostala domů, Dawn spala. Opatrně našlapovala, ale podlaha i přes svoje stáří neskřípala. Když se přiblížila dost, všimla si, že pod polštářem něco leží. Když zajela rukou opatrně pod polštář, nahmatala klíč. Nevěděla, co tam dělá, ale věděla, že ten klíč odněkud zná... A pak na ni realita tvrdě dopadla.

Byl to úplně stejný klíč jako z nákresu, který včera našla v tom prapodivném pokoji.