Pursued

2.

Odložila tužku. Přešla k oknu, aby se pohledem ujistila, že je vše v pořádku. Vypadalo to, že je vše tak, jak má být. Už se téměř úplně odvrátila od okna, když její pozornost zaujal jakýsi pohyb na druhé straně silnice. Přešla blíže ke sklu, ale o malý okamžik později od něj odskočila, jako by dostala ránu elektrickým proudem. Byl tam znovu. Stál na druhé straně silnice, než byl její dům, a díval se na ni. Byl to on, věděla to. Věděla to, protože ho poznala. Nemohla se splést, viděla ho už mnohokrát. Pomalu se zase přiblížila k oknu, doufala, že zmizí, ale on tam pořád stál a díval se do rozsvíceného okna jejího pokoje. Přiskočila k psacímu stolu, sebrala z něj deník a tužku. Přeběhla pokoj a zhasla, poté se znovu pomalu přiblížila k oknu. Podívala se na druhou stranu, kde předtím stál, ale teď už tam najednou nebyl.

Vyběhla ze svého pokoje, seběhla schody a zamířila do obývacího pokoje. Rozsvítila, sedla si na pohovku. Otevřela deník, aby napsala další zprávu:

‚Je chvíli po jedenácté, přísahám, že jsem ho právě viděla na druhé straně ulice. Díval se do okna od mého pokoje.'

Odložila deník na stůl a přešla do kuchyně. Měla trochu hlad, asi by si měla něco malého dát. Udělala si pár okurkových sendvičů, i když sendvič možná nebyl to správné slovo. Byly to prostě dva plátky chleba a mezi nimi několik kousků okurky. Poté vrátila se do obývacího pokoje. Rozhodla se, že se tím chlapem nebude dál nijak stresovat, přece jen zamkla, takže on se dovnitř dostat nemůže. Navíc teď už ji nemůže pozorovat oknem, protože do zahrady za domem, ze které je vidět do obývacího pokoje, se dá dostat pouze přes dům, a jelikož zamkla, tak se nemá čeho bát.

Při posledním sendviči se cítila už dostatečně nasycená, proto jeho zbytek odložila na tácek, na kterém si všechny sendviče přinesla. Připadala si celkem unavená, rozhodla se, že si na chvíli lehne na pohovku. Jenom na chvíli...

S trhnutím se probudila. Zdálo se jí to, nebo slyšela nějaký hluk. Posadila se. Všude byla tma. Podívala se z okna. Venku pršelo. Dost silně. Zvedla se a přešla k oknu. Vypadalo to, že i docela hodně fouká vítr. Nejspíš jí probudil jen hrom, určitě bude i bouřka. Pak ten hluk ale uslyšela znovu. Tedy spíše než hluk to byla pořádná rána. Vycházela seshora. Asi by se tam měla jít podívat. Nejspíš se tím větrem otevřelo staré okno na půdě, to se stává celkem často.

Než se vydala nahoru, zastavila se ještě v kuchyni, kde vyndala ze skříňky pár svíček a zápalky. Tři zapálené svíčky odnesla do obývacího pokoje, jednu nechala v kuchyni a jednu si vzala s sebou, aby viděla na cestu. Za svitu svíčky pomalu vyšla po schodech až nahoru. Cestou vše osvítila modrá záře, zablýsklo se. Než došla ke dveřím, které vedly ke schodům na půdu, tak zahřmělo. Odemkla dveře a vykročila po strmých dřevěných schodech nahoru. Slyšela nějaké bouchání, to bylo určitě to otevřené okno. Ve chvíli, kdy vešla na půdu, se znovu zablýsklo. Rozhlédla se po půdě, ihned si všimla otevřeného okna. Takže měla pravdu. Přešla k oknu, začala ho zavírat, v tu chvíli zahřmělo a hned se znovu zablýsklo. Strachem úplně ztuhla. Znovu ho uviděla, stál na zahradě. To ale přece není možné, vždyť zamykala. Na zahradu se přece nejde dostat jinak, než přes dům. Zavřela okno a znovu se podívala do zahrady. Čekala na další zablýsknutí, chtěla vědět, jestli tam doopravdy stojí, nebo jestli se jí to jen zdálo. Zablýsklo se, ale on už na tom místě nebyl. Uf, jen se jí to zdálo.

Druhý díleček, doufám, že nezklamal. Rozhodla jsem se to nakonec natáhnout jen na tři díly takže zítra bude poslední. Budu určitě ráda za jakýkoliv komentář.