,,Je ti lépe Ashi?"
Tvůj hlas. Najednou ses objevil. Bez té mikiny. Vypadal jsi dokonale. Měl bych přestat. Jenže nemůžu. Musím si užívat poslední okamžiky s tebou...
,,Já... Asi ano. Co se stalo?"
,,Nevím. Asi toho na tebe bylo všeho moc. Brečel jsi. Ne hystericky. Právě naopak. Snažil ses to zastavit. Jenže pokaždé přišly nové slzy. Do toho jsi se třásl. Řekl bych, že ne jenom zimou... Pak se ti podlomila kolena a tys omdlel."
Celou tu dobu, kdy jsi mluvil, sis hrál se svýma rukama. Tohle děláš jen když jsi nervózní...
,,Dane. Já... Moc se omlouvám... Za všechno. Neměl jsem právo nic takového říkat a-" Umlčel jsi mě. Ne slovy. Ale tvými dokonalými rty.
,,Už budeš potichu Ashi?"
,,Prosím?"
,,Kecal jsi hlouposti a mě nenapadlo nic lepšího, než tě umlčet takto. Vždy když jsi totiž měl něco na srdci, dořekl jsi to. Klidně jsi u toho skákal všem do řeči. Takže tento způsob byl nejjednodušší, nejúčinnější a taky příjemný..."
Ehm. Prosím? Asi jsem ohluchl... Nejspíš jsem se ještě neprobral...