HELLFIRE

Část I - Notre Dame de Scholae

Notre dame de sholae. Zaprášený hradní komplex měl napříč let už mnoho tváří a jmen. Tyčily se místo něj sídla panovníků, vládců a jiných zbohatlíků jejich doby. Později se dostal do moci státu a na jeho místě byl postaven katolický klášter, kde se největší spodina lidstva chodila kát za své hříchy do zdejšího kostela a přebývaly tady skupiny mnichů. Dost ale o historii toho odporného fanatismem zalitého místa, důležitější je, co zde stojí dnes. Jak už je napsáno v latinském názvu, z toho krásného místa, kde se původně pořádaly plesy a všechny radovánky bohatých se stala škola. Místo, kde se nevinným dětem denně vymývají mozky pro potěšení rodičů. Místo, kde je povoleno všechno i nic. Místo, kde je nadechnout se v nesprávný čas hřích. Nápravná škola pro nezvladatelné děti a mladistvé Notre Dame de Scholae, místo, kam teď mířím i já.

Autobus poskakoval po kamenité cestě. Už to bylo dlouho, co vyjel ze silnice. Vidět jen náznak civilizace bylo postupem času těžší a těžší. Paneláky se měnily v domy, domy v chaty a chaty v opuštěné boudy u lesa. Seděla jsem úplně vzadu a sledovala, jak cesta ubíhá. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak se můj domov vzdaluje, a že bude trvat nějakou dobu než se setkám znovu se svými přáteli a rodinou. Občas můj pohled zabloudil po autobusu. Sedělo kolem mě spoustu dalších dětí. Mě bylo tehdy sedmnáct a přesto to vypadalo, že tu nejsem nejstarší. Dost mě překvapovalo to, že na to jaké povahy to měly být, byli všichni zticha a v klidu až na partičku kluků v předních sedačkách, kteří už se stihli spřátelit. Přece jen jsme byli všichni do jednoho soudně uznání za nezvladatelné děti, které potřebují nápravu. Nikdo z nás ale neměl ponětí, kam to vlastně jedeme. Už v polovině cesty jsme všichni ztratily pojem o okolí. Nejspíše to bylo schválně abychom nemohli utéct pryč, napadalo mě. Čas se v autobuse hrozně táhl. Bylo to skoro jako takové pojízdné vězení. Dokonce i okna dostali mříže,snad kdyby se náhodou někdo rozhodl spáchat sebevraždu předtím než dojedeme na místo. Řidič byl také zavřený za neprůstřelným sklem. Na jednu stranu jsem to chápala ale na druhou mi to nějak nešlo na mysl. Byli jsme sice odpadlíci ale přesto jsme byly děti. Nechtěla jsem věřit tomu, že by někdo z nás mohl kohokoli někdy zabít. Ale tyhle malé detaily mě stále přesvědčovaly o opaku. Snažila jsem se je nevnímat, tak jsem si raději strčila sluchátka do uší a pustila si nějakou klidnou písničku. Na chvíli jsem zavřela oči ve snaze usnout ale moje podvědomí a pud sebezáchovy mi to nedovoloval. Najednou jsem na sobě ucítila cizí dotek, trhla jsem sebou a překvapeně zamrkala.Když jsem se rozkoukala uviděla jsem vedle sebe zhruba stejně starého kluka s černými kudrnatými vlasy a už docela dost zarostlým obličejem. Vytrhla jsem sluchátka z uší.  

"Ahoj." Pozdravil mě mile s gestem mávnutím ruky. Musela jsem se narovnat. Mé vlastní myšlenky mě přivedli do rozpaků z těch dětí. Napříč tomu ale tenhle kluk vypadal docela přátelsky.

"Ahoj..." Odpověděla jsem docela nejistě a trochu si upravila čepici, kterou jsem měla na hlavě. Byla má oblíbená. Už několik let jsem na ni sbírala odznaky kapel a prakticky jsem ji nesundávala z hlavy.

"Napadlo mě se tu s někým dát do řeči a ty zrovna vypadáš nejmíň... děsivě. Nevadí? Já jsem Lawrence, lidi mi říkají Larry ale nemám to moc rád."  Podal mi ruku. Zděšení ze mě zcela upadlo a já se na něj konečně usmála.

"Jsem Marry." Ruku jsem mu opětovala, měl docela pevný stisk.

"To je neobvyklé jméno." Dodal když mi ruku uvolnil. Zatřepala jsem s ni ve snaze aby bolest přestala. "Ou, promiň." Zasmál se. "Síla zvyku."

"V pohodě." Zasmála jsem se s ním. "No rodiče mě nejspíše nenáviděli už od narození." Vzdychla jsem. "Takže Lawrence. Těší mě." Pokrčila jsem rameny. "Co jsi udělal tak strašného, že jsi tady, hm?" Byla to otázka skoro jako bychom byli opravdu ve vězení.