HELLFIRE

Část II - Hříšnice

"Matko představená, to stačí." Uslyšela jsem hlas, který jsem ještě neznala. Donutilo mě to zvednout hlavu a konečně se porozhlédnout okolo sebe.  Na schodech se objevil další muž. Černé kněžské roucho mu sahalo až po kotníky a nad rameny měl přiškrcený bílý límec. Kolem krku mu vysel dřevěný růženec a ve své pravé ruce svíral svazek Bible. V obličeji vypadal poměrně mladě a pod černým strohým kloboukem se mu schovávaly dozadu ulíznuté černé vlasy. Nikdy předtím jsem člověka jako je on neviděla, už asi jen protože jsem nikdy nenavštívila kostel nebo jiné pobožné místo. Vždycky jsme si s přáteli utahovali z věřících. Přišlo nám to hrozně ubohé, věřit v něco o čem nevíme jestli existuje, natož tomu zasvětit celý život. Vzpomněla jsem si, jak jednou Rick vyprávěl, že naplivali do svěcené vody a pak se chodili před dveře kostela dívat, jak si v tom fanatičtí staříci a maminy smáčí ruce. 

Muž přistoupil blíž k druhé řadě. Pohled mi sjel ke klukovi, kterého právě ta bláznivá stařena švihla.  Ten ubohý chlapec klečel na kolenou před ostatními a plakal. Nemohlo mu být víc jak 14 let. Uvnitř mě jsem ucítila nepokoj v momentě, kdy jsem si všimla rudého šrámu na jeho pravém lící. Jak krutý musí člověk být, aby udeřil malého kluka rákoskou přes obličej? Spražila jsem jeptišku pohledem, když se zrovna dívala jiným směrem, než mým. Bezcitná mrcha, pomyslela jsem si ale nenasbírala jsem dost odvahy říct to nahlas. Nově příchozí si nás všechny do jednoho prohlédl. 

"Matko, odveďte ostatní nahoru a proveďte je po škole, my už si s ním poradíme." Prohlásil po chvíli.  

"Bůh tě provázej, Pane." Odpověděla mu stařena a pomalými kroky se vydala směrem ke schodům. Nikdo z nás se ani nepohnul.  "Neslyšeli jste, snad?" Zavrčela, jakmile si všimla, že nikdo nereaguje. Všichni se najednou rozešli jejím směrem. Nemohla jsem spustit oči z toho chudáka na zemi. Nechtěla jsem si ani představit, co mu snad budou chtít provést. Neznámý kněz si k němu při klekl a něco šeptal. Nerozuměla jsem mu, jak byl tichý. Jako jediná jsem se ještě nehnula z místa. Stále jsem zírala jeho směrem. Kněz otevřel Bibli a začal mu něco předčítat, přičemž druhou rukou drtil ten dřevěný růženec. Po chvíli jsem rozeznala pár latinských slov ale nerozuměla jsem, co říká. Když v tom najednou ve mě hrklo. Jeho pohled sjel na mě. Bylo to jako bych se probrala ze snu zpátky do reality. Projel mnou nepopsatelný pocit a polilo mě horko. Jakoby mi mohl pouhým pohledem zlomit srdce a rozdrtit duši.

"Mary..." Ozvalo se najednou ze schodů, byl to Lawrence. Až v tu chvíli jsem si všimla, že už jsou všichni na cestě nahoru, a že tu stojím úplně sama.  Rozběhla jsem se bez dalšího přemýšlení za ním. Stále jsem cítila na zádech ten nepříjemný slizký pohled. Pootočila jsem hlavu a přesně, jak jsem si myslela - stále se na mě díval. Přidala jsem do kroku.

"Co to bylo?" Zeptal se mě Lawrence trochu vyděšeným hlasem.

"Nevím. Ten muž..." Zapomněla jsem, co jsem vlastně chtěla říct. "Nech to být, jen nechápu, jak mu ta stará mrcha mohla ublížit za takovou kravinu." Zavrčela jsem tiše aby mě neslyšela.

"Raději se tím nebudeme zaobírat, protože..." Vzdychl a hrábl do své kapsy. "Kdyby to nebyl on, byl bych to já." Vytáhl z ní malý mp3 přehrávač se sluchátky. Jakmile jsem to spatřila rozhlédla jsem se na obě strany a ruku mu natlačila dolů mezi nás aby to nikdo neviděl.

"Zbláznil ses?" Okřikla jsem ho hodně tlumeným hlasem. 

"Jak jsem měl vědět, že bych za to mohl dostat takový trest? Je to jen blbá mp3!" Rozmáchl se rukama na obranu.

"Pšt! Rychle to schovej!" Skoro násilím jsem mu ruku i s mp3 nacpala zpátky do kapsy. "Jak jsi to před ním schoval?" Zajímala jsem se. Nemohla jsem se přestat ohlížet kolem nás.