HELLFIRE

Část III - Čas

Zdravíčko. Asi jste si všimli, (teda asi spíš možná nevšimli, ale je tu pár lidí, co tohle začalo číst), že dlouho nevyšla žádná nová kapitola. Jak to říct. Můžu se vymlouvat na to, jak jsem neměla čas a jak jsem měla spoustu věcí do školy ale pravdou je, že neměla. Řekněme, že mě opustila...Jak se to říká...Opustila mě MŮZA! No...Dneska mě po dlouhé době políbila na čelo. Yeeey, to jsme všichni rádi. Takže se asi omlouvám a přikládám novou kapitolu. Enjoy. 

(Omlouvám se za chyby, stále nemám korektora a sama je prostě nikdy nevidím. Kdybych nějakého měla, pravděpodobně by se zbláznil. Kdyby někoho příběh zaujal a rád by mi dělal korektora, PIŠTE :>)

 "Pojď blíž." Pobídl mě. Nejistě jsem vyrazila směrem k němu. Cítila jsem, jak jsou moje nohy těžké. Snad bych ani nebyla tak nervozní, kdyby mi o něm Veronika nic neřekla. Zastavila jsem se kousek od něj. 

"Matka představená mi říkala, že vás mám navštívit." Začala jsem opatrně. Muž přede mnou si sundal klobou a položil jej na lavici vedle sebe. 

"Já vím, zmiňovala se o tobě." Podotkl a přistoupil o krok blíž.

"Prý jsi ignorovala její příkazy." Pokračoval. Všimla jsem si, jak si neustále pohrává se zlatým prstenem na pravé ruce.

"Jen..." Vzdychla jsem a zadívala se do země. Zakousla jsem se pevně do rtu. Byl to jenom pitomý kněz. Kam se poděla všechna má odvaha? Ptala jsem se sama sebe v duchu. 

"Jen?" Zopakoval po mě. Až v tu chvíli jsem si všimla, jak blízko se vlastně dostal. Zvedla jsem k němu hlavu odhodlaně.

"Jen jsem nechtěla aby se mě dotýkala." Stál opravdu blízko, pohled jsem rychle zabořila zpátky do země, i když ne na dlouho. Muž přede mnou mě chytil za bradu a donutil mě zvednout se podívat směrem k němu.

"Zbožné ruce ti nic neudělají, mé dítě." Prohlédl si moji tvář zaujatým pohledem.

"Ba naopak mají napravit tvou bezbožnou duši." Jeho ruce sjely k mému ramenu.

"Cožpak chceš dostat trest už tak brzy? Sotva jsi se sem dostala, mé dítě." Cítila jsem, jak mi ty dlouhé bledé prsty sjíždí nahoru po straně krku. Projel mnou mráz. Mezi palec a prostředníček uchopil pramen mých zrzavých vlasů. 

"Jaká nestydatá barva. Skoro jako bys vypadla přímo z lůna ďáblova." Zavrčel najednou. Jako bych ho nějak naštvala ale přitom jsem neřekla ani slovo.

"Narodila jsem se tak..." Zamračila jsem se. 

"V každé rodině je černá ovce, proto jsi tady, zlodějko." Pronesl skoro pohotovým tónem. Už jsem to nevydržela a trhla sebou dozadu. Poznala jsem v jeho pohledu, to co už jsem za svůj život viděla mockrát. To, co se schovává hluboko v očích každého muže. Byl to kněz. Musel dodržovat celibát a už, jak mě spatřil tam dole pod těmi schody. Bylo to to stejné, jen jsem si to neuvědomila. Uchechtla jsem se.

"Já jsem možná černá ovce rodiny ale co jste vy? Nebo spíš, co po mě chcete?" Nespustila jsem z něho oči. Abel se opřel o jednu z lavic a uložil si ruce na hrudníku.

"Napravit tě, pochopitelně. Proto tě sem přivedli. Tvůj život zaplavila vlna hříchů a takové jako jsi ty bůh do svého ráje nepřijme, pokud nejsou očištěni." Už mě začínalo unavovat, jak všechno, co řekl nějakým způsobem odkazovalo na boha nebo něco duchovního. Jakoby to snad pro něj byla odpověď na všechno. 

 "A co když netoužím po tom jít do ráje?" Zamračila jsem se. Kněz si mě vážně prohlédl. Pocítila jsem v tom jeho pohledu jakési zaujetí pro mou otázku.