SASUSAKU- Ne nadlouho

Část 4- Starost

Všude se ozývalo bouchání a třískání. To jsem se tak ožral, že mi tak třeští hlava? A znovu. Bum, bum, bum. Co je to? Rychle jsem otevřel oči, ale hned jsem je zase zavřel, protože mi do očí vpálilo sluneční světlo. Bouchání nabralo na intenzitě. Fajn, ještě jednou a pomalu. Opatrně jsem otevřel oči, zatímco mi docházelo, co je to vůbec za rány.

"Naruto!" ozvalo se, "otevři, krucinál!"

V tu chvíli mě zamrazilo. Hinata. Včera jsem za ní měl jít, ale místo toho jsem byl se Sasukem, který se zrovna vedle mě taky probudil. Vyděšeně jsem se na něj podíval s prosbou v očích.

"Ne, je to tvůj problém," sykl na mě.

Na sucho jsem polkl a šel ke dveřím. Bylo to jako jít na popravu, protože jsem ji nikdy neslyšel tak naštvanou. Tiše jsem otevřel dveře a sklonil hlavu, nemohl jsem se jí podívat do očí, zklamal jsem ji a mě v té chvíli moje nohy přišly jako ta nejzajímavější věc na světe. Ona na nic nečekla, jen zuřivě vešla dovnitř a práskla dveřmi.

"Můžeš mi to vysvětlit?" řekla sebejistě, ale já cítil, že je jí do pláče.

Pohlédl jsem na ni. "Hin, já... byl jsem se Sasukem, trošku jsme to přehnali a zapomněl jsem... moc mě mrzí."

"Mrzí tě to?!" křičela, "nejde tady jen o to, že jsem se doma večer celá strachovala, ale víš vůbec, co jste vy dva provedli?! Je poledne a nikdo neřeší nic jiného, než že se v noci nějací dva ninjové úplně pomátli a chtěli si dokázat, kdo z nich je lepší. Napáchali jste tolik škod! Rada vás předvolá, hlavně kvůli Sasukeho. Není tady ani týden a už jsou věci úplně jinde! Teda abych byla přesná, srovnané se zemí, když jste tak udatně bojovali."

Mlčky jsem před ní stál, neschopen cokoliv říct. Zvedl jsem ruku abych ji pohladil po tváři a šetřil ji slzy, které ji už stékaly po tváři. Ona se ale odvrátila.

"Hin," prosil jsem ji.

Zavrtěla hlavou. "Naruto, já nemůžu. Můj otec se za mě stydí. Za nás... Za tebe," poslední dvě slova řekla tak tiše, že snad ona sama je nemohla slyšet, ale já jim rozuměl až příliš dobře.

"A ty? Ty se za mě taky stydíš?" zeptal jsem se.

Slzy mi tekly všude. Urychleně jsem dýchala a snažila se nedívat mu do očí. Bylo to tak těžké. Prosil mě, ale já odolávala. Musela jsem.

"A ty? Ty se za mě taky stydíš?"

Ne! "Ano."

Chvíli jsme tam jen tak stáli a pak byl čas jít. Otočila jsem se k odchodu a chytla kliku.

"Hinato," řekl zdrceně, "nechoď."

Měla jsem sto chutí otočit se a políbit ho, ale pak jsem si vzpomněla na otce.

Je to pro tebe, Naruto.

Koukal jsem na svého zlomeného kamaráda, jak ležel v posteli a utápěl se ve smutku. Bylo to vlastně vtipné, vypadal trochu jako mrtvá veverka, ale neodvažoval jsem se zasmát. Vlastně jsem nemohl dělat nic, slova by mu nepomohla. Jen jsem tam u něj seděl a koukal, jak se snaží smířit se svou bolestí, ale mě bylo jasné, že s tímhle se jen tak nesmíří. Nevím, jak dlouho jsme takhle v tichu seděli, ale bylo to jako věčnost. Dumal jsem nad tím, jaké to asi je někoho milovat, mít se pořád ke komu vracet. A pak ho ztratit...

"Sasuke?" prolomil ticho.

"Hm?"

Chvíli uvažoval. "Myslíš, že mě někdy milovala?"