Bojovníci lesa - Rudé probuzení (Kniha 2)

4. KAPITOLA

Už z dálky slyšela bolestné kvílení nemocných koček a hlasitý kašel. Zaváhala. Nechtěla vidět další umírající kočky, ale možná jen Meruňka bude vědět, jakým směrem se má Slunkoocasá vydat.

Válečnice odhodlaně vstoupila do karantény a proplížila se k Meruňce. Zrzavobílá kočka byla celá hubená a z tlamičky jí vytékala tmavě rudá krev. ,,Meruňko?" sykla Slunkoocasá a přišla blíž.

,,Copak, válečnice?" Hlas staré nemocné kočky se třásl zimou, hladem a vyčerpáním.

Byl to hrozný pohled, až se z toho válečnici udělalo zle.

,,Mohla bys mi povědět něco o Šedém zajíci? Musím se pro něj vypravit, prý jen on zná lék na tuto nemoc."

Staré kočce se zalesklo v očích. Taková divná jiskřička. ,,Šedého zajíce znám." zamumlala a vyplivla na zem pár kapek krve.

,,Tak?" naléhala na ni Slunkoocasá. Nechtěla, aby kočka zemřela dřív, než dovypráví.

,,Nechtěla jsem to nikomu říkat. Ale když je to podle Hvězdného klanu třeba... Jsem kočka původem z Tichého klanu, ostatní už zemřeli. No teď se můj čas taky krátí. Měla jsem syna - Zajícokotě. Když naše území začali napadat dvounožci a my jsme dostali od Sálajícího klanu nabídku, že se k nim můžeme přidat, souhlasila jsem. Ano, já jsem souhlasila, ale můj druh - Šedý mrak ne. Vzal syna s sebou a řekl, že ho odevzdá dvounožcům, aby byla stoprocentní pravděpodobnost, že přežije."

Meruňka zakašlala a z očí se jí vylily slzy. ,,Od té doby jsem je neviděla."

,,Takže mám hledat někde na území dvounožců?" zeptala se Slunkoocasá, i když si byla zcela jistá, že ano.

,,Ano, válečnice. Jsi první, kdo to ví. Uschovej si to tajemství, prosím, pro sebe. Teď už běž." zasípala Meruňka a zachumlala se do klubíčka.

,,Moc ti děkuji." chtěla Slunkoocasá starou kočku vděčně olíznout, ale ta na ni zaprskala. ,,Chytíš tu nemoc také! Běž už!"

Slunkoocasá se zadívala kolem. Nechala karanténu karanténou a sledovala slunce, jak se šplhá na modrou oblohu téměř bez mráčku. Nadechla se čerstvého vzduchu.

,,Ani jsem se nerozloučila se Skřivaním..." zesmutněla a otočila se k lesu, teď už se ale vrátit nemohla.

,,Dělej, Slunkoocasá!" zasyčela na sebe a rozeběhla směrem ke kopci, kde se v dálce tyčily obrovské stíny města dvounožců.

Válečnice běžela podél pole, které bylo prázdné, jelikož dvounožci tam pracují až v období zeleného listí a období padajícího listí.

Tráva kolem pole nepříjemně píchala do polštářků na tlapách, až se z toho Slunkoocasé zježil ocásek.

Za malou chvilku ztvrdlou trávu nahradila cesta podobná té, která přetíná les. Obludy se a ní také proháněly.

Slunce bylo nejvýš a asfalt začal na tlapkách pěkně pálit. Slunkoocasá ale neměla nic jiného na výběr. Na chvilku seskočila z cesty na vlhký trávník a rozhlédla se kolem. Tráva pěkně chladila.

Všechny pachy se mísily. Dvounožci, zvířata, popelnice a obludy. Slunkoocasá ohrnula nos.

,,Fuj. Takový smrad."

Někde v dáli zaslechla dosud neznámé zvuky. Otočila se a viděla smečku tří psů. Hnali se přímo jejím směrem. Slunkoocasá zpanikařila a začala utíkat hlouběji a hlouběji do města, psi ji s vrčením dobíhali a z tlam jim kapaly sliny. Slunkoocasá zakormidlovala ocasem a proběhla úzkou uličku, vyškrábala se na popelnici a ukryla se vevnitř. Psi zběsile štěkali a pokoušeli se popelnici převrhnout.

Slunkoocasá nevěděla, co má dělat. Kolečka na popelnici se pomalu začaly zvedat a převracet se. ,,To je můj konec." pomyslela si válečnice.

Po její myšlence následovala obrovská rána jak se popelnice převrátila na bok a vysypala všechen obsah k tlapám rozzuřených psů. Slunkoocasá se podívala na své tlapy. Byly celé rozedrané, popraskané a zakrvácené. Válečnice vytasila drápy a jakmile se jeden ze psích čumáků přiblížil jejím drápům, silně sekla.

Pes zakvílel bolestí, ale vypadalo to, že ho bolest rozzuřila ještě víc a další tři psy také.

Slunkoocasá se naježila, rozhněvaně zaprskala a zamávala drápy. Uslyšela zběsilé ječení a syčení. Jeden ze psů začal výt bolestí a když otočil hlavu ke svém ocasu a klapl čelistmi, ochrnul bolestí. Místo protivníka se mu mezi tesáky objevil jeho vlastní ocas.

Mezi smečkou se objevil známý kožich. Ztracená tvář. Válečnice jen s otevřenou tlamičkou sledovala, jak samotářka se psy bojuje jako pravá divoká kočka.

,,Tak mi pomoz!" zasyčela Ztracená a vyzvala Slunkoocasou. Ta se rychle vzpamatovala, odrazila se ze země, letěla vzduchem s roztaženými drápy a přistála na hřbetu největšího psa. Kousala a škrábala do té doby, než se celá smečka nerozeběhla všemi různými směry.

,,Dobrý boj." olízla si samotářka tlapu a vytrhla kus psích chlupů, jenž jí překážel mezi prsty. ,,Co tě sem znova dovádí?" ušklíbla se.

,,Sálající klan je v nebezpečí." mňoukla Slunkoocasá udýchaně a shrbila se, aby očistila ránu na přední tlapce.

,,A vlastně jsem přišla i za tebou." pokračovala po chvilce válečnice.

,,Při minulém setkání jsi se tvářila vyděšeně a tak, jakobys mě už nikdy nechtěla vidět." zavrněla Ztracená a vyskočila na převrácenou popelnici, usadila se.

,,Byla jsem vyděšená, ale to jsem byla ještě učednice." ohradila se válečnice a celá se narovnala, aby ukázala svou výšku.

,,A vyplnila se má slova?" nastražila Ztracená tvář uši.

,,Ano. Rudá oblaka zatemnila slunce zrovna, když zapadalo a vypadalo to, jakoby hořelo celé nebe. To jsme zrovna bojovali proti Bezovému klanu a ano, bez Lilie by žádný boj nebyl."

,,A možná by se Bezový klan zmocnil celého kraje, co?" ušklíbla se kočka znovu.

,,Co jsi zač?" zavrčela Slunkoocasá. ,,Jsi špion?"

,,Já? Ještě tak daleko, abych špehovala u kočičích klanů jsem neklesla." zamračila se samotářka a jazykem pročísla srst pod krkem.

,,Už minule jsem ti říkala, že jsem byla vyhnána." zamumlala.

,,Ale proč?" sykla zrzavá kočka.

,,Nebuď zvědavá." zasmála se tříbarevná kočka. ,,Nechtěla ses mě snad zeptat na něco jiného?"

Slunkoocasá úplně zapomněla na svůj klan a na Šedého zajíce a jen zalapala po dechu.

,,Hledám Šedého zajíce. Napadlo mě, že bys mohla vědět, kdo to je."

Ztracená tvář se zamyslela. ,,Ano vím, Slunkoocasá. Máš štěstí. Od svého dětství žije na skládce za městem. Ale to má nějaký prašivec zachránit klan?" zasmála se.

,,To tvrdil Hvězdný klan." přešlápla Slunkoocasá na místě. ,,Jen přímý potomek Tichého klanu, který ještě žije, může klan zachránit a já vím, že Šedý zajíc byl synem léčitele Šedého mraka, se kterým vyrůstal."

,,A víš, že já jsem také z Tichého klanu a znám bylinky?" ušklíbla se Ztracená znova. ,,Jsi si jistá, že se nejedná o mě?"

,,Ano jsem." zabručela válečnice.

,,Jen tě zkouším." zavrněla samotářka a švihla ocasem. ,,Vím, že jen Šedý dokáže klan vyléčit. Hvězdný klan při mě pořád stojí. Pojď, dovedu tě k němu. Co bych pro vyvolenou kočku neudělala."