Údolí havranů

Marianna

Jako obvykle se Marianna probudila dříve než její rodiče. Probouzela se s rozbřeskem, a tak ráno co ráno hleděla do stropu ve svém pokoji a počítala suky v dřevěných trámech nad její hlavou. Marianna měla pokoj sama pro sebe, protože jejím rodičům se dlouho nemohlo narodit žádné dítě. A když už konečně nějaké měli, narodilo se mrtvé. Také proto, když se jim konečně narodila živá a zdravá dcerka, snažili se jí dát všechno, co mohli.
    
Dívka sama často jako malá toužila po sourozencích. Někdy si i vymýšlela, že má sestru, dvojče. A že si spolu hrají a někdy potom rodičům tvrdila, že tohle není ona tohle je její dvojče Leontýnka, když ale viděla, jak jsou z toho smutní, nechala toho. To bylo ale dávno.
    
To ale nebylo to, o čem přemýšlela nyní. Teď byla nervózní z návštěvy Tichých. Sama sebe přesvědčovala o tom, že se nemá čeho bát. Její kamarádky, které již patnáct završily dříve, ji ubezpečovali, že je to v pořádku, že si ji určitě nevyberou. Vždyť to, že si vyberou dívku, se téměř nestávalo a navíc proč by si měli vybrat ji, když Bety i Charlotte odmítli.
    
Jenže Marianně bylo jasné, proč ani jednu z dívek nechtěli do svých řad. Bety byla příliš laskavá a nikdy by nemohla nikomu ublížit a Lotta... byla zkrátka Lotta. Ale Marianna věděla, že by také nemohla zabít a to byla jedna z věcí, co ji uklidňovala, protože jedním z úkolů Tichých bylo, alespoň podle hospodských povídaček, odstraňovat vrahy a osoby pro království nepohodlné.
    
Ale neklidná byla z toho, že netušila, co bude součástí testu k přijetí. Kamarádek se na to ani neptala, protože říci cokoli, co se v testu musí udělat, bylo trestné. Nikdo sice nevěděl, co bylo trestem, ale člověk, který si pustil hubu na špacír zkrátka zmizel.
    
V Havránkově se jeden muž prořekl v podnapilém stavu, ale to nebylo omluvou a muž během noci zmizel. To samé se stalo  sousedce Lotty, která se rozhodla, že na tajemství vydělá a rozhlásila po městě, že za peníze vyzradí každému součásti testu.
    
V tom někdo zaklepal. „Dále!” Do dveří vstoupí Mariannina maminka s talířem lívanců s marmeládou a úsměvem na rtech. „Všechno nejlepší Mariánko” „Děkuji mami” při pohledu na svou rozesmátou mámu Marianne zapomněla na svou nervozitu, oblékla se a s lívanci zamířila do vedlejší místnosti, kde již čekal její otec, který k ní hned přiběhl a obejmul ji, což byl, vzhledem k lívancům v Mariannině ruce nelehký úkol.
    
„Všechno nejlepší!” Přidává se k matčině gratulaci i pyšný otec.
„Tak je to tady, z mé malé holčičky už je...” „...Pořád malá holčička, jen patnáctiletá” nenechá ho to doříct Marianna.
    
„A máme pro tebe dárek” Úsměv se mu ještě rozšíří. Zřejmě je na výběr svého daru pyšný.
    
Už zamířil do vedlejšího pokoje, aby dárek přinesl, když v tom někdo zaklepal.