Údolí havranů

Charlotte

Po tom zvláštním setkání s oním chlapcem se Charlotte rozhodla změnit. Šla domů, aby pomohla své matce s úklidem, vařením a předevší s jejími mladšími sourozenci. Zjistila, že ji to vlastně docela baví.

Večer pomohla s praním špinavých plenek. Vtipné bylo, že si její matka myslela, že si z ní Charlotte dělá legraci. Práce to nebyla úplně čistá a ani příliš záživná, zato ale byly hned videt výsledky a Lotta se cítila tak nějak hrdě, když viděla schnoucí plenky a to všechno díky ní.

Proto usínala s takovým hřejivým pocitem. Věděla, že s ním chce usínat častěji. Ráno brzy vstala a připravila snídani, ovesné placky. Jídlo to nebylo příliš chutné, zato ale hutné a rychle a na dlouhou dobu zasytilo. A navíc, což bylo asi pro Lottinu rodinu nejdůležitější, bylo levné.

Společně se celá rodina nasnídala, otec šel na pole a matka se přichystala do její práce švadleny. V Havránkově nebylo zvykem, aby žena pracovala, avšak oni byli na hranici velké chudoby, a tak v této rodině pracovali oba rodiče.

Lotta se vypravila k městské studně. Nikdy nepochopila, proč Marianna tak moc miluje procházky městem a ještě na podzim. Ona podzim nesnášela, přinášel s sebou jen zimu a strádání.

Zatímco přemýšlela o svých problémech, na druhé straně ulice se vynořil Tichý, byl to jeden z těch, co odvedli jejího strýce. Rychle skočila za roh. Naštěstí si jí asi nevšiml. Věděla, že Tiší neubližují nevinným, přesto jí neuvěřitelně děsili. Prošel kolem ní, bez jediného pohledu do leva nebo do prava. A v jeho těsném závěsu, ne to nemůže být... Marianna? To byla nejspíš ta poslední osoba, od které by očekávala takovou hloupost, jako je špehování Tichého. A navíc co dělá tady venku, vždyť má narozeniny, měla by být doma se svými nejbližšími.

Ale potom ji napadla jedna ještě děsivější myšlenka. Co když ona toho Tichého nešpehuje, ale jde s ním. Co když si ji v tom svém testu vybrali... To jí připomnělo její patnáctiny. Toho Tichého se tak hrozně bála, že když s ním osaměla, tak se smotala do klubíčka na zemi a začala brečet a on hned odešel. Nejspíš ho dost znechutila a upřímně tím trochu znechucovala i sama sebe. Jenže Marianna je úplně jiná, ona by nikdy nedala najevo takovou slabost. Čím dál víc se utvrzovala v myšlence, že si ji vybrali. Chvíli si říkala, že se s ní půjde pozdravit a zeptá se jí, ale potom jí došlo, že Marianna asi nebude moc mít chuť se s ní bavit po té včerejší scéně. A tak zůstala schovaná za rohem. Seděla tam ještě chvíli a potom vstala.

Stále více se utvrzovala v tom, že se nevzdá, vždyť Marianna šla s hlavou hrdě vztyčenou a to ji čeká možná dokonce i smrt.