Údolí havranů

Simon

Otevřel oči. Jel na nějakém koni, přivázaný zády k neznámé osobě za ním. Cítil svalnatá záda svého věznitele. Pořádně ho bolela hlava, chtěl si ji mimoděk poškrábat. Až po marné snaze mu došlo, ze své přivázané ruce nezvedne.

Nechápal nic. Jediné, co si naprosto jasně uvědomoval, byla hořící chalupa. „Pusťte mě," zakřičel. Muž před ním na koni otočil hlavu. Pár centimetrů před Simonovýma očima se objevil odporný muž. Krátké vlasy, zarudlý obličej a příliš daleko od sebe posazené oči, každé směřující jiným směrem. A ten zápach! Z úst mu smrdelo tak strašně, až se z toho Simonovi udělalo zle.

„Tak jsi se už probudil, to budeš moci jít po vlastních," řekl muž a začal odvazovat provaz, který je spojoval. Když už kůň stál, všiml si najednou Simon, že přijíždí mužův společník, i on měl u sebe uvázaného dalšího zajatce. Když Simon uviděl dalšího únosce, zalila ho hrůza. Myslel si, že jejich únosci jsou nějací lapkové, kteří doufají ve výkupné. Teď si ale všiml šedi, do které byli oba muži oděni.

Tiší. Teď už nemohl doufat v jakoukoli záchranu. Co po něm ale chtějí? Tichý, se kterým seděl na koni, jej tvrdě shodil z koně a Simon se sesul na zem jako pytel brambor. Teď byla jediná možnost pro únik. Vyběhl, na nic nečekal a běžel. A kupodivu neslyšel, že by za ním někdo vyrazil. Jediné, co slyšel, byl tlumený seskok z koně Tichého.Běžel tak, jako nikdy v životě.

V tom ucítil bodavou bolest v lýtku. Pohledem sklouzl ke své noze. Nebyl to hezký pohled, z nohy mu trčel šíp. Zamotala se mu hlava a spadl na zem obličejem k trávou porostlé zemi. V tu chvíli útěk vzdal, s takovým zraněním bude stěží chodit. Slyšel blížící se kroky.

„Asi jsem tě měl předem upozornit, že útěk je zbytečný, chlapče. Máš štěstí, že tě nesmíme zabít." Simonovi bylo jasné, že mohl být mrtvý. Nebo mu tichý mohl prostřelit šlachu, a to by už nechodil. Chtěl ale zkrátka vědět víc: „Co po mně ale chcete? Vždyť já jsem nic neprovedl!" Tichý nijak nereagoval, jen odřízl kousek svého, již dost potrhaného pláště a umlčel jím Simona.

V tichosti se pustil do léčení Simonovy nohy. Šíp vytáhl, který neštěstí nebyl vůbec hluboko, vypadalo to, jako by se Tichý opravdu snažil jen o jeho zastavení. Přinesl si i tašku, co měl v sedlovému vaku a do rány nalil nějakou tekutinu, která dost pálila. Simon se ale snažil vypadat klidně, neušklíbat se bolestí. Nakonec Tichý nohu převázal. Potom se podíval Simonovi do očí a řekl: „Je to jenom škrábnutí, chodit můžeš. Půjdeš pěšky. Přivážu tě ke svému koni a půjdeš za mnou. A jestli se ještě jednou pokusíš utéct, tak přísahám, že už tě nebudu šetřit, zkrátka ti přetnu nějakou šlachu a za koněm tě klidně potáhnu po zemi."

Děsivé na tom bylo, že Simonovi bylo jasné, že kdyby chtěl, opravdu může svou výhrůžku jednoduše dodržet. Jediná uklidňující věc byla, že Tichý jeho zabití nebral ani jako možnost. Jako by ale slyšel chlapcovy myšlenky pokračoval: „A v nejhorším máme i povolení tě umlčet navždy. Radši tě zabiju, než bys utekl."

Začal odvazovat lano, co měl kolem pasu. Simon si ani nevšiml, že tam nějaký provaz má. I když utíkat již nechtěl, snažil se Simon u vázání držet ruce co nejdále od sebe, aby byl úvaz co nejvolnější. Tichý si toho ale asi všiml a lano ještě přitáhl. Když jej zcela znehybnil, vytáhl Simona na nohy a přinutil jej, i přes bolest v noze, jít. Při každém došlapu na levou nohu mu v lýtku zaškubalo bolestí. Krev mu ale téct nezačala, rána nebyla nijak velká a navíc byla dobře ošetřena.

Tichý elegantně vyskočil na koně a vyrazil. Lano, co je spojovalo se napjalo a trhlo Simona vpřed. Za chvíli dojeli a došli na úroveň druhého Tichého. „On může jít s tím zraněním?" otočil se na svého společníka, ten upřel jedno ze svých šilhajících očí na Simona a opovržlivě řekl: „Chlapeček bude v pořádku, holt musí nést následky své hlouposti. A kůň by už moc dlouho nevydržel nést váhu obou. A vůbec, co pořád řečníme? Čím rychleji vyrazíme, tím rychleji dorazíme," nečekal na odpověď a vyrazil, donutil tak jít svého vězně a kolegu.

Tak se dala tato velmi zvláštní karavana do pohybu. A Simon ničemu nerozuměl. Měl strach. Strach, že tu cestu vůbec nepřežije. A na to, co jej čeká na konci jejich cesty se snažil nemyslet.