Vražedná sloka

Chapter seven

Martin zastavil v městečku, které působilo ponuře.
Skoro všichni lidé se chovali jako bez života.
Napadlo ji, že to má něco společného s léčebnou, ale dál nevěděla co si má myslet.

,,Martine, zdá se mi to nebo ti lidé se chovají zvláštně?"promluvila do ticha. Martin stále pozoroval ty lidi.

,,Vůbec nevím o co jde, ale tohle je zvláštní."odpověděl.

Julie k němu stočila pohled.
,,A všiml sis, že dnes v léčebně byla zvláštní atmosféra?"

,,Upřímně,"odmlčel se. ,,Ano. Jak jsi mi dala ty kostky a odešla-nevím kam, jsem měl takový svíravý pocit. Bál jsem se nevím čeho a napadaly mě sebevražedné myšlenky."vysvětloval.

Julie zalapala po dechu. Nejspíše to byla ta anomalie, která se za ním škodolibě smála.

,,Bylo to tak vždy?"ptala se.

,,Ne, děje se to od doby kdy jsi přišla, neříkám, že tvůrce jsi ty, ale nějakou roli v tom hraješ."

V tom se jí to začalo vybavovat.
Ta mlha, ti lidé v těch zvláštních kápích ten hřbitov a ten sen.

Vytáhla kostky a v rukách s nimi zatřesla.

,,Co to děláš?"ptal se nechápavě Martin.

Ignorovala ho a s kostkami třásla dál.
Po deseti sekundách s nimi hodila o kapotu. Chvíli se točily a jedna ukázala číslo 18 a ta druhá se vytrvale točila.

,,Děje se něco?"nechápavě se snažil dozvědět víc.

,,Bude se dít."zašeptala a dál sledovala kostku.

Mezitím se Daimona ptali na různé otázky.

,,Co jste dělal včera odpoledne?!"řval na něj nepříjemně.

,,Byl jsem ve své cele a poslouchal ty zvláštní zvuky."odpověděl popravdě. Při každé otázce jakoby přicházel o vědomí a každá otázka byla tlumenější.

Najednou spadl do černé místnosti ve které byl chlad.
Snažil se pohnout prsty, ale nešlo to.
Jakoby ho něco ovládalo.

,,Pomoc!"křičel a bušil do stěn.
Při každé ráně celé jeho tělo prostoupil chlad.
Snažil se si zachovat čistou hlavu, ale nešlo to.
Bzučící zvuky se přibližovaly a něco ševelily.

,,Daimone Darrrrrene," ozval se v místnosti bzučivý zvuk.

,,Kdo-kdo to je? Co chcete?!"vykřikl, ale odpověď nedostal.
Někdo si s ním hrál. Nejen s ním, ale i s Julií.

Před očima se mu objevila iluze.
Jakési místnosti s číslem 1882.
Byla to podlouhlá chodba, která propojovala asi dvanáct dveří.

Zase se začal ozývat ten bzukot. Tentokrát s sebou nesl verše té prokleté básně.

,,Slzy tečou a minuty se vlečou,
Není ani půlnoc a démon nemá dost.
Slyšíš temný a děsivý zvuk?
To poltegreistovi se zachtělo muk."
Daimon se otřásl, na každém verši něco bylo.
Říkaly si o smrt.

Chlad se mu zakousával až do morku kostí.
Daimon si sedl a dal hlavu do dlaní.

,,Je mi jedno co mi udeláš, klidně mě i zabij, ale ostatní nech být!!"křičel, v místnosti se ozyvala jenom ozvěna a ty verše.

,,Slzy tečou a minuty se vlečou,
Není ani půlnoc a démon nemá dost.
Slyšíš temný a děsivý zvuk?
To poltegreistovi se zachtělo muk."