Dívka Ve Vlaku

5. Kapitola

Pohledem jsem posunoval minutovou ručičku, ale marně. Pořád se posunovala stejně pomalu. zbývalo ještě 10 minut do konce mého utrpení, jenž se jmenovalo Český jazyk. Pozn.autora Tuhle část kapitoly píšu při hodině Čj. Jinak bych asi usnula nebo umřela nudou. :D Učitelka zrovna vyprávěla něco důležitého, co bych měl poslouchat, ale já se na to nedokázal vůbec soutředit. Přemýšlel jsem o našem setkání, těším se to si musím přiznat. Z myšlenek mě konečně vytrhlo zvonění. Začal jsem si rychlostí blesku házet věci do tašky a vylítl ze třídy, už jsem chěl být z téhle budovy konečně venku.
Vyšel jsem před školu a nadechl se čerstvého vzduchu, to mi chybělo. Vyrazil jsem na zastávku. Dnes jsme měli celkem dost dlouhé vyučování, takže nemám tolik času se připravit a musím v 16:00 vyrazit.

Pohled Lenky:
Hodila jsem tašku vedle své postele a lehla si na ní se svým mobilem. Měla jsem novou zprávu na fb od Kovyho. S radostí jsem jí otevřela.
K: Takže v 16:00 na Náplavce?
To je jasný, ne?
L: Jasně, už se těším. :)
K: Já taky, doufám že se ti ta kavárna bude líbit.
L: Určitě je krásná, hlavní je že tam bude kafe. 😍
K: Toho tam mají vážně dost, už musím jít, uvidíme se, ahoj.
L: Ahoj

Panebože pořád tomu nemůžu uvěřit, strašně se těším. Kouknula jsem na čas a zjistila že bych se měla asi začít připravovat. Otevřela jsem svou skříň a přemýšlela co si vezmu na sebe. Nakonec jsem si vybrala sukni s malými bílými srdíčky, černé třičko a punčochy s kočičím vzorem. Příjdou mi hrozně roztomilé. Jelikož dneska byla venku vážně dost zima vzala jsem si k tomu kabát a čepici. Pozn. Ano, na obrázku je PetralovelyHair, jde o to oblečení, takže toho kdo to je si prosím nevšímejte.



Nechala jsem si rozpuštěné vlasy a nanesla trochu řasenky a lesku na rty. Prohlédla jsem se v zrcadle. Hmm, to by šlo. Podívám se ještě na hodiny, je 15:40. Akorát abych vyrazila. Vzala jsem si pár věcí do tašky přes rameno, nazula boty, zamkla a vyrazila vstříct tomu krásnému místu, které se jmenuje Náplavka.

Došla jsem na místo a rozhlédla se, nikde jsem ho neviděla. Posadila jsem se na lavičku a zapla svůj mobil. Bylo 15:56, jsem tady dřív, proto tady ještě není. Vzpomněla si na to že vždycky říká, že nikam nepřijde včas, zajímalo by mě jestli i dneska příjde pozdě. Pozorovala jsem labuťe plující po hladině Náplavky. Jsou tak krásné a elegantní. Jaké by to bylo, být labuť? Najednou mi někdo zaklepal na rameno, vzhlédla jsem a spatřila ty nejkrásnější modré oči na světě, které bych poznala všude. Zatajil se mi dech. On si přisedl na druhou část lavičky a usmál se na mě. Já na něj stále jen hleděla, pak jsem se pohla a pozdravila ho.
"Ahoj"
"Ahoj, moc ti to sluší"
Začala jsem červenat, doufám že si toho nevšimne.
"Děkuji, tobě taky."
Zasmála jsem se.
"Tak, půjdeme do té kavárny?"
"Jo, jasně."
Zvedli jsme se z lavičky a já ho následovala. Vedl mě ulicí a já šla za ním jako ocásek. Kus před námi jsem zahlédla zdobený nápis Kavárna. Došli jsme ke dveřím a Kovy mi otevřel dveře. Já jen poděkovala a vešla do kávou provoňené místnosti.

Ahoj, omlouvám se za svojí neaktivitu .Cítím hrozný pocit viny, že jsem nevydávala další kapitoly, ale kvůli škole jsem neměla moc času ani náladu na psaní. Jako omluvu vydám zítra ještě další kapitolu a pak se pokusím vydávat min. jednu kapitolu týdně. Děkuji za vaši trpělivost při čtení tohohle příběhu a hlavně za vaše skvělé ohlasy.
Vaše Ros💕