Kroky

Nečekaná

Papyrus vykročil z malého potravinářství a nadechl se čistého večerního vzduchu. Jak a proč to udělal, když nemá plíce, to se nikdy nedozvíme. Městečko je klidné, tak jako většinu nocí.

Od té doby, co byla monstra osvobozena, číslo na jeho ruce se začalo povážlivě přibližovat k nule s každým jeho krokem a on se na svou osudem určenou spřízněnou duši nesmírně těšil. Jeho bratr už takovou osobu našel, velice laskavou paní s podobně otravnými vtipy a s trpělivostí skrze všechny jeho výmysly.

Napadlo ho, jak asi jeho spřízněnec vypadá. Je to kostlivec jako on? Je to monstrum? Možná to bude člověk. To by bylo určitě zajímavé. Bude mít strach z pavouků? Bude vycházet se Sansem? Bude chtít psa? Snad nebude mít práci někde daleko, aby ho mohl Papyrus mít pořád na očích. Byl by nerad, kdyby se mu spřízněná duše ztratila.

"Ha! Tumáš, ty potvoro!" vyrušil jeho myšlenky hrubý hlas. Potom si teprve všimnul opakovaných úderů a tichých stenů ozývajících se odněkud z ulic sídliště, podél kterého chodíval domů. Někdo se tam někde pral. A Papyrus se rozhodl to prozkoumat. Jeho spřízněná duše může klidně den, dva počkat.

Za rohem do slepé ulice objevil trojici lidí okolo třiadvaceti, kteří se smáli mnohem drobnějšímu člověku ležícímu na zemi. Kromě četných kopanců mu uštědřili i pár tvrdých úderů pěstí, ale přes to se člověk na zemi nebránil, jen ležel schoulený do klubíčka a tiše heknul pokaždé, když dostal další ránu.

Ten pohled Papyra zmátl. Proč by tohle člověk dělal jinému člověku? Proč by tohle dělal kdokoliv? Rozhodl se zakročit. Nechtěl nechat toho človíčka v nouzi. Nebo si aspoň... myslel, že jde o člověka, ale potom, když přišel blíž, všimnul si, že jeho oči jsou dvě rudé tečky uprostřed černé.

Démon. Jeden z mála, kteří existují na celém světě. Kteří se živí dušemi nevinných tvorů.

On sám nikdy žádného démona neviděl, a tak se snažil neočerňovat je. Tři tyrani ale očividně měli svůj názor a plánovali ho ještě chvíli dávat najevo. To nemohl dovolit.

"Hej!" vykřikl a vkročil mezi ně a člověka na zemi. "Nevím, proč tohle děláte, ale nic vám nedává právo takhle ubližovat slabším!"

Trojice se na něj podívala. I přes to, že Papyrus je značně vysoké monstrum, netvářili se surovci nijak vystrašeně.

"Po našich právech ti vůbec nic není, monstrum!"

"Jo! Uhni od tý čarodějnice, než dostaneš po hubě!"

Papyrus se zamračil. Velice nerad používal magii, kterou měl, ale někdy nebylo zbytí. Po jeho levé ruce se zhmotnil Blaster, ještěří lebka připravená sežehnout je na popel. "Nechte ji na pokoji."

Když zpozorovali oranžovou magii, velice rychle si všichni tři rozmysleli svůj postoj a utíkali, až se za nimi prášilo.

Člověk se zvedl ze země a zavrčel, což ho mírně znervóznilo. "Já ty zkurvysyny zabiju."

"H-hej, není třeba se čílit! Ti už se nevrátí."

Chara se ohlédla. Když si uvědomila, že její zachránce tam stále stojí, ovládnul ji vztek. Zvedla ze země nůž, který jí jeden ze surovců vykopl z ruky, a naštvaně k němu vykročila: "Jak se vůbec opovažuješ?! Myslíš si, že jsem slabší, než ta banda idiotů? Přišel ses mi smát úplně stejně!"

Papyrus udělal krok zpátky. Její chování ho překvapilo. Copak ji zrovna nezachránil? Aby se vyhnul rvačce nebo ztrátě duše, řekl: "N-ne, to bych nikdy neudělal! Jen jsem chtěl pomoct!"