Dopis na rozloučenou

7. část

Pohled třetí osoby

Když přišla domů Edithina mamka a nemohla jí najít, začala jí hledat. Poslední místnost kterou ještě neprohledala byla koupelna. Když otevřela dveře a uviděla svojí bezvladnou dceru ležet ve vaně s krví všude okolo, rozeběhla se k ní a začala jí objímat a naříkala "Proč si mi to udělala?". Potom si všimla toho dopisu. Pustila svojí dceru, otevřela dopis a začala číst.Když si ho dočetla spustila ještě větší pláč než otevřela dopis. Zavolala policii, předala jim dopis, společně s jedním se šli podívat na tu pokladničku. Po pár dnech byl pohřeb, všichni se řídili jejím přáním a proto se veselili. Asi po 2 měsících už ten hajzl byl ve vězeních na doživotí a začali ho tam taky znásilňovat. Její mamka se odstěhovala do malého baráčku, pořídila si pejska z útulku, dala mu jméno Editha a založila nadaci na podporu mladistvých se stejným problémem jako měla Editha.

Tak a toto je konec celého příběhu. Je to sice krátké, ale po smrti mého dědečka jsem neměla chuť moc psát a jediné co jsem ze sebe dokázala vyplodit, bylo tady toto. Děkuju za všechny votes a za to že jste tento příběh dočetli až sem. Hlavně to prosím neberte nikdo jako návod na to jak se zabít nebo řezat. Chtěla jsem poukázat na problematiku dnešních mladých lidí. Na světě je hodně krásných věcí a i když vím že je i hodně špatných tak to prostě k životu patří. Jedem moudrý hudebník řekl "Život je jako klavír. Bíle klávesy jsou ty dobré chvíle a ty černé jsou špatné chvíle. Ale obojí je důležité ke kvalitní hudbě". Takže tak no a já nejsme žádný dobrý řečník takže to radši už ukončím než tady vyplodím nějakou kravinu. Teda co ode mě chtít když je jedna ráno a já už jsem unavená no takže se na vás těším u dalšího příběhu. Tak zatím pá :)