Prostě jen sedíte v koutě pokoje a potichu brečíte... slzy vám tečou po tváři, neutíráte je... čekáte na pomoc, která nikdy nepřijde... rodiče chodí po pokoji, ale nic neslyší, ničeho si nevšímají... přes noc nespíte a furt jen brečíte... čekáte, jestli se to nezlepší, ale místo toho je to horší a horší... ráno vylezete ospalý z postele a jdete se najíst... nandáte si jídlo, ale akorát se vám udělá špatně, tak to zase hezky uklidíte a jdete si vyčistit zuby... jdete do pokoje, kde se svlíknete a chcete se převléknout, ale... zastavíte se před zrcadlem a zhnusíte se sami sebe... koukáte na to nahý tlustý tělo... ty kruhy pod očima... zrudlé oči od pláče... třesoucí se tělo, které se bolí... bojí se, že se něco ještě víc posere... zase začnete brečet... nedáváte to, ale pomoc pořád nepřichází... obléknete se, sednete si, pustíte si písničky a za chvíli jdete do školy... po cestě jste tiší, ale nasadíte umělý úsměv a jste "v pohodě"... ve škole se smějete, jste nejvíce crazy ze třídy... školy přečkáte a nikdo nepozná, že vám něco je... jdete domů a čekáte, že se něco změní... jsou to už 3 roky a vy pořád čekáte na něco, na co víte, že nemá cenu čekat... sednete si do kouta a znovu začnete brečet... čekáte na tu pomoc, ale nikdo se nezajímá... a když se už někdo zajímá, tak vám nepomůže... jste sami... pořád jste si nezvykli...? i když je okolo vás hromada lidí jste vždy sami... není bezpečné se na někoho spoléhat... protože čekáte, že vám pomůže, jako vy jemu... ale... ono hovno... prostě... jediný na koho se můžete spolehnout jste pouze a jen vy sami... nevěřte lidem... mějte je kolem sebe, přátelte se s nimi... vždy se budou hodit... třeba... když budete mít chuť zabíjet... nemusíte pro ně chodit daleko...
