Nezapomenutelný zážitek

1.kapitola

Jsem zde s prologem nového příběhu a chtěla bych znát váš názor na něj. Své myšlenky budu psát v lomítkách. Tak doufám, že se vám bude líbit. A pokud budete mít nějaké připomínky či návrhy, tak stačí napsat do komentu nebo sz.

Úvodem chci říct, že ne všechny části příběhu jsou vymyšlené. Příběh se odehrává ve Francii v Opeře Populair v roce 1870, v roce plném záhadných náhod a změn.

Jednoho dne se mi zdál sen. Nevím zda ten den bylo pondělí nebo sobota, ale už od rána jsem měla divný pocit. Takový, který značil, že se mi stane něco, čemu nebudu schopná zabránit. A večer se to stalo. Chvíli po tom, co jsem usnula, jsem cítila, jakoby se se mnou zatočil celý svět a k tomu se přidala ještě bolest hlavy. Po nějaké době závratě přestaly a i bolest hlavy se zmenšila. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem v nějaké místnosti a kousek ode mě bylo okno. Vstala jsem a zjistila jsem, že na sobě mám noční košili. Rychle jsem stáhla z postele přehoz a zabalila se do něj. Poté jsem se podívala z okna a uviděla Eifelovu věž. //Takže jsem v Paříži? Pokud ano, tak kde přesně?// Vyšla jsem z místnosti s úmyslem to zjistit a uvědomila jsem si, že neznám své jméno. Bloudila jsem po budově až jsem narazila na jednu paní, podle oblečení zřejmě byla zaměstnanec. ,,Promiňte, ale kde to jsem a kdo vůbec jsem? A kdo jste vy?"Zeptala jsem se potichu, protože jsem se bála abych nenarušila okolní ticho, které zde panovalo.

Paní, jejíž jméno jsem zatím neznala, se na mě zvláštně podívala a pak začala mluvit. ,,Jmenujete se Annie ,jste baletka a nacházíte se v Opeře Populiare." Chvíli jsem se na ni zmateně dívala než mi došla její slova. Mezitím se otočila a odešla. Vykulila jsem oči a v tom jsem se mi zatmělo před očima. Sesunula jsem se k zemi a poslední co jsem cítila bylo, jak mě někdo vzal do náručí. Když jsem se probrala nevěděla jsem kde jsem. //Jak dlouho jsem byla mimo?// Mohly to být minuty, hodiny nebo taky dny, nevěděla jsem. Vlasy mi trčely do všech světových stran a vypadali opravdu hrozně.Chtěl jsem si je rukama aspoň trochu učesat, ale přitom pohybu jsem zasyčela bolestí. Raději jsem se hlavy znovu nedotýkala a vydala se pryč z jeskyně. //Cože z jeskyně? Jak jsem se dostala do jeskyně?// Raději jsem se přestala zabývat svými myšlenkami, které mi akorát tak způsobovali bolest hlavy a konečně vyšla z jeskyně. Ale to co jsem spatřila mě ohromilo a já nemohla uvěřit svému zraku. Byla jsem asi někde v podzemí a kousek ode mě bylo veliké jezero, a poté východ, který uzavírala obrovská padací mříž. Ale co mě nejvíce ohromilo byly varhany. Takové jsem ještě nikdy neviděla. Rozešla jsem se k nim a sedla si na sedátko. Začala jsem hrát, ale došlo mi, že jsem nikdy na varhany nehrála.Nechala jsem to plavat a ponořila se do hraní. Začala jsem si k tomu zpívat a můj hlas se rozléhal po podzemí. Byla jsem právě uprostřed hraní jedné písně, když jsem uslyšela kroky. Přestala jsem hrát a rychle se zvedla ze stoličky. Polil mě studený pot a já se rozhlížela okolo sebe, když tu najednou jsem uslyšela hlas. ,,Nepřestávej hrát, jde ti to." Podívala jsem se odkud ten hlas přicházel a krve by se ve mně nedořezal. Tam, ve stínu, stála vysoká postava a měřila si mě pohledem tak ledovým, že by zamrzlo snad i samotné peklo. Polkla jsem a a zeptala se na první otázku, která mě napadla. ,,Kdo jsi?" Zeptala jsem se a hlas se mi třásl strachem.

Postava neodpověděla, jen se usmála ledovým úsměvem a vyšla ze stínu. Teprve nyní jsem si ji mohla pořádně prohlédnout, vlastně jeho. Byl vyšší postavy, a oblečen velice zvláštně. Na sobě měl dlouhý kabátec, pod kterým byla vidět vesta a košile, kalhoty a boty. A přes něj měl přehozený černý plášť, dlouhý až na zem a podšitý bílou látkou. Když jsem se podívala na jeho tvář strnula jsem. Polovina tváře byla lidská, ale tu druhou zakrývala bílá maska, měl malé, úzké rty, momentálně zkroucené do ledového úsměvu, nos z poloviny zakrytý maskou a temné oči. Oči tak temné, že vypadaly jako dvě díry do noci. Jako by někdo vyřízl z bezměsíčné oblohy dva kruhy a zasadil do tváře. A ty oči se na mě dívaly tak, jako se predátor dívá na svou kořist. Začal postupovat ke mě a já se snažila najít únikovou cestu. Cesta byla, ale za ním a to znamenalo, že bych ho musela obejít. Otřásla jsem se při té myšlence, ale protože byl stále blíž, neměla jsem na vybranou, zhluboka jsem se nadechla a rozběhla jsem se. Oběhla jsem ho v oblouku a už jsem si myslela, že jsem to zvládla, ale ouha. Dva metry před vchodem do chodby mě za zápěstí chytila studená ruka a strhla zpátky k sobě. Vyjekla jsem a snažila se vykroutit ze sevření.

Ale on mě chytl i za druhé zápěstí a přitáhl k sobě. Pořád jsem se snažila vymanit ze sevření, slzy mi tekly proudem po tvářím, ale nevěděla jsem jestli strachem, bolestí nebo vztekem. Nakonec jsem přestala bojovat, jen jsem zhluboka dýchala a brečela. Otevřela jsem oči, které jsem předtím zavřela a zjistila jsem, že jsem tak blízko něj, že kdybych zvedla hlavu, viděla bych mu do očí. pokusila jsem se tu mezeru mezi námi zvětšit, ale protože mě stále držel za zápěstí, tak mě přitáhl zpátky k sobě, tak až jsem byla nalepená na jeho hrudi. ,,Pusť mě prosím." zašeptala jsem do jeho kabátce a o chvíli jsem cítila, jak mu hrudník zavibroval smíchem. ,,A proč bych to měl dělat?" Zeptal se pobaveně a sevřel má zápěstí, jakoby se bál, že mu uteču, což bylo zhola nemožné. ,,Protože nevím kdo jsi, nevím kde jsem, proč tu jsem a ani co máš se mnou v úmyslu." Odpověděla jsem tak potichu, že kdybych nebyla přitisknutá na jeho hrudi, tak by to neslyšel. Cítila jsem, jak ztuhl a po chvíli se zase uvolnil. ,,Nepustím tě dokud si mě nevyslechneš." Otřásla jsem se, protože mě jeho teplý dech zalechtal na uchu.

Přikývla jsem na znamení souhlasu a nechala se odvést k pohovce, které jsem si před tím nevšimla. Posadil mě na ni a sám si sedl vedle mě. Snažila jsem se od něj odtáhnout a sednout si co nejdál od něj. Ale protože mě stále ještě držel za zápěstí, tak si mě přitáhl k sobě, takže jsme seděli tak blízko sebe až jsme se dotýkali nohama.