Nezapomenutelný zážitek

14.kapitola

Přidávám další kapitolu a jak jsem slíbila, řeknu vám i autora citátu, z minulého dílu. Vlastně je to spíš autorka. Ten citát jsem si dovolila vypůjčit od jedné postavy z filmů o Harrym Potterovi konkrétně od Roweny z Havraspáru.

,,V jakém údělu mám pokračovat?" Očima jsem pozorně sledovala stíny v chodbě a snažila se vidět jakýkoliv pohyb toho neznámého. Bohužel v chodbě bylo opravdu velké šero, skoro až tma a další lucerna byla několik metrů od nás. ,,Jejím údělem, a nyní i tvým, bude vyzvednout tuto operu na její úroveň krátce po založení." ,,Ale proč zrovna já?" Na chvíli bylo ticho, než se hlas ozval znovu.  ,,To je opravdu dobrá otázka. Proč zrovna ty? Prozradím ti jedno tajemství. Erik nebyl jediný, kdo tě sem chtěl zvolat, i já jsem tě sem chtěl přivolat.Možná bych se ti konečně mohl představit." Chvíli se nic nedělo, a pak ze stínů vyšel mladý muž s černými vlasy.Přestože v chodbě bylo šero, viděla jsme ho, tak jasně, jako by přede mnou stál za plného poledního slunce. ,,Charles Garnier jméno mé." Lehce se uklonil a znovu se zadíval na mě. Z jeho pohledu jsem byla trochu nervózní, byl tak intenzivní až jsem měla pocit, že se mi dívá na dno duše nebo až do žaludku. Snad jakoby viděl všechny mé hříchy i dobré skutky a najednou jsem si něco uvědomila. ,,Počkejte, říkal jste, že Erik nebyl jediný, kdo chtěl abych tady byla. Jak víte o Erikovi, když jste ho nikdy neviděl ani se s ním neseznámil?" ,,Jsem zakladatel opery a už dlouho se procházím jejími chodbami, vím o všem, co se v opeře, v jejím podzemí i podkroví, děje a neušel mi onen fakt, že je tu fantom. A jak jsem zjistil jeho jméno? Jednoduše jsem vás spolu slýchal občas mluvit a i ten váš poslední rozhovor jsem slyšel." Otočila jsme se k němu zády a konečně jsem si uvědomila, co jsme vlastně Erikovi řekla.  Ano, byla jsme naštvaná, ale to neomlouvalo to, co jsem mu řekla. Uslyšela jsem lehké kroky, které se zastavily kousek ode mě. ,,Vím nad čím přemýšlíš a vím i to, že tě to moc mrzí a že by ses mu chtěla omluvit za svá slova. Ale na to teď není čas,musím ti něco ukázat. Uděláš dobře, když chvíli necháš Erika o samotě, nic se mu nestane, to ti slibuji, jen ho nech vychladnout, i když se to nezdá, má opravdu velkou trpělivost, ale někdy prostě vybuchne a v takové chvíli je nejlepší jít mu na nějaký čas z očí." 

Ucítila jsem lehký dotyk na loktu a za okamžik jsem stála naproti zakladatelovi opery a dívala se mu do očí, jenž byly v barvě hořké čokolády. Na rtech měl úsměv, slibující, že vše bude v pořádku. ,,Pojď, musím ti toho tolik ukázat a hlavně ti musím ukázat důvod, proč jsi tady a jaké je tvé poslání zde. " Jeho slovům se nedalo odporovat. Jakmile se dal do pohybu, nezbylo mi nic jiného než se vydat za ním, což mi zvláštním způsobem vůbec nevadilo. Naopak jsem šla za ním téměř s radostí, jenž trochu kalily obavy o Erika a zda opravdu bude všechno v pořádku. Nestačila jsem ani mrknout a ocitla se u stěny na druhém konci chodby a Char šel pořád dál vstříc té zdi. Zavřela jsem oči a očekávala náraz do zdi, ten ovšem nepřicházel. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Chodba vypadala jako ta, kde jsme byli před chvílí, malý rozdíl tu ale byl. Byla celá zalitá měkkým světlem lamp, visících v hojném počtu na stěnách. Také byl ze všech okolních chodeb slyšet čilý ruch, ve kterém se mísily rozhovory se smíchem a jako podtón tu zněla jemná hudba, jež se v některých chvílích měnila v rychlou a uprostřed toho všeho vynikal jeden jediný hlas. Rozešla jsme se za tím hlasem až jsem došla k pódiu, na kterém stála sólistka oblečená v podobných šatech jako jsem měla já i s podobnými rysy ve tvářích. ,,Kdo je to?" Možná to byla zbytečná otázka, ale prostě jsem na ni potřebovala znát odpověď. ,,To je tvoje vzdálená příbuzná. Ty ji nepoznáváš?" ,,Ne, nikdy jsem ji neviděla, poznávám jen několik rysů podobných těm mým." ,,Je to tvá teta z matčiny strany, dokonce i ve tvém původním světě ji znáš, byť pod jiným jménem. V tvém původním světě se jmenuje Claire de Blue." ,,Claire de Blue? To jméno mi něco říká, jen si ji nedokáži vybavit, myslím, že mě jednou navštívila, ale tehdy jsem byla hodně malá a moc si na to nepamatuji. Jediné co vím, je, že mi dala sponu, krásnou s šedým kamenem velikosti nehtu na palci na černém podkladu. Tu sponu mám doma na poličce v krabičce. A ten rod de Blue, je hodně známý?" Krátce se zasmál a nevěřícně se na mě podíval. ,,Jestli je známý? Je to ten nejznámější rod ve tvém světě a také to byl jeden z nejbohatších rodů, bohužel postupem let se část rodového jmění ztratila, rozprodala nebo ukradla a ve finále stále patří mezi známé rody." Naši rozmluvu zřejmě slyšela i ona zpěvačka, protože v dalším okamžiku stála vedle nás a na nás oba se usmívala. ,,Kdopak to je?" Stejně jako on si mě prohlédla a v očích se jí zračil údiv. ,,To jsou šaty které jsi ušil ty, ještě jsem je na sobě neměla, ale vidím, že jí sluší." ,,Je to tvá neteř v jiném světě a přenesl jsem ji sem z budoucnosti, protože, ačkoliv to ještě neví, má velkou moc nám pomoci." 

Snad se vám kapitola líbila, další kapitolu se pokusím přidat co nejdříve to půjde, ale momentálně nemám moc času na psaní, protože se blíží pololetí a s ním i velké písemky.