Go! Never!

Dokázala jsem to!

Chvíli to trvalo než se z toho Kim dostala. Po propuštění z nemocnice chodila k psychiatrovi, kde si o tom povídali. Já se musel vrátit do práce. Všichni kolem věděli co se stalo a vždy, když jsem kolem nich prošel koukali na mě soucitně, jako by věděli čím si procházím, ale nikdo z nich nemohl vědět, jaké to je přijít o dítě, které jste ani neznali.

„Ahoj Chrisi." Pozdravil mě táta a vytrhl z přemýšlení o tom jaké by to bylo kdyby se nic z toho co se stalo, nestalo.

„Ahoj." Odpověděl jsem mu a sedl si do křesla naproti jeho místa.

„Jak je Kim?" Zase ta samá otázka jako každý den.

„Pořád stejně, ale už se začíná i usmívat, víc než předtím a bez přetvářky." Řekl jsem.

Vzpomněl jsem si na to jak jsme si včera povídali a Kim vypadala, že úplně zapomněla na to co se stalo.

„Nechcete dneska přijít? Povečeřeli by jsme, Emily a Mason by Vás rádi viděli." Řekl.

„Jasně, můžeme." Usmál jsem a poté jsme se vrátili zpět do práce.

Kim

„Nechci si přiznat, že je pryč. Ten pocit, když jsem v sobě něco cítila, kvůli čemu jsem se pořád smála. Chris se hrozně snaží, snaží se abych se usmívala, zlepšuje mi den, ale ve mně je pořád ten pocit prázdnoty. Nejde nemyslet na to, že..." Povídala jsem až jsem se zasekla.

„Jestli o tom nechcete mluvit, nemusíme, máme ještě spoustu času." Řekl doktor.

„Chci se o tom naučit mluvit. Nemůžu se celý život bát odpovědět na otázku co se stalo. Bát se bavit o tom, že jsem v jednadvaceti přišla o dítě. Sice jsem o něj přišla, ale život jde dál. Měla bych se konečně už sebrat a bez jediné slzy vyslovit to, že jsem v jednadvaceti potratila." Vychrlila jsem bez přemýšlení.

„Právě jste to udělala." Koukal na mě překvapeně doktor.

„Najednou mám takový pocit, že ze mě všechno spadlo." Řekla jsem upřímně.

„Řekla jste něco co jste v sobě skoro dva a půl měsíce dusila. Ulevilo se Vám."

„Myslíte, že bychom to dnes už mohli ukončit?" Zeptala jsem se.

„Pokud se na to cítíte a přejete si to."

„Děkuju." Řekla jsem, popadla tašku a šla pryč.

Poslední dva a půl měsíc jsem strávila skoro každý den, krom víkendů, tady. U psychologa. Seděla jsem tam vždy dvě hodiny a povídala o svém zlepšení.

Bála jsem se jezdit autem, autobusem, prostě jakýmkoliv prostředkem a proto se na mém denním pořádku objevila chůze. Napadlo mě stavit se za Chrise v práci. Bylo jedenáct, takže měl za hodinu mít pauzu na oběd.

Bylo divné jít po cestě, kolem které jsem většinou spíše jezdila.
Vyjela jsem výtahem do patra, ve kterém měl být teď Chris. Předemnou se objevili stoly oddělené přepážkou, a když výtah zacinkal, spousta zraků se upřela na mě. Všichni tady věděli co se stalo. Bylo to v televizi a Chrise to vyřadilo na pár týdnu z práce.

Rychlím krokem jsem se přesunula ke dveřím kde měl Chris kancelář, společně s Danem, ale když jsem vzala za kliku zjistila jsem, že je zamčeno.

„Sakra." Zaklela jsem potichu. Napadlo mě zavolat Chrisovi, ale pokud tu nebyl ani Dan ani Chris bylo jasné, že mají nějaké jednání. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala Chrise nebo Dana, ale místo toho jsem objevila jinou, ale známou tvář.

„Tesso!" Řekla jsem šťastně a čekala až mě zaznamená, ale to netrvalo ani deset sekund.

„Kim, tak ráda tě vidím." Řekla a šla mě obejmout.

„To já tebe taky." Oplatila jsem jí objetí.

„Jak se cítíš?" Zeptala se.

„Po dnešním sezení už líp." Usmála jsem se.

„Tak to je super! Asi jsi přišla za Chrisem, že?" Zeptala se a já jen kývla na souhlas, „Ten má teď jednání, ale za půl hodiny by měl skončit a pak už bude jen tvůj." Zasmála se a já s ní.

„Počkej, on dneska končí brzo?"

„Jo, odpadla mu schůzka, takže po téhle schůzi už nic nemá." Usmála se na mě.

„Aha, hele, nemáš klíč od kanceláře?"

„Je tu rezervní, takže jestli chceš klidně ti odemknu."

„To bych potřebovala."

Tessa mi odemkla dveře a já si hned natáhla nohy na sedačku, která byla v rohu místnosti.
Danovu kancelář jsem neměla moc ráda. Přeci jen, všude byly šanony, papíry a ani barevné to tu nebylo. Po levé straně odedveří až k oknu se táhla dlouhá stěna, ve které bylo snad dvacet šanonů. Před velkým oknem, kterým bylo vidět na Randwick, stál stůl, u kterého byly z obou stran židle. Jedna pro toho kdo potřeboval něco dělat na počítači, takže většinou na ní sedával Dan, ale sem tam i Chris, a druhá pro nějakého klienta, který přišel jen podepsat smlouvu nebo se na něčem domluvit. Po pravé straně odedveří nebylo nic krom mini kuchyňky kde se dalo možná tak uvařit kafe a z lednice, která byla zabudovaná ve skříňce dole, vzít vodu nebo nějaké jiné pití. A pak tu byl moje oblíbená sedačka, která se táhla od rohu až skoro ke dveřím, takže když se tu chtěl někdo prospat ohromně to stačilo. Celá kancelář byla laděná do neutrálních barev, takže krémová, hnědá a sem tam černá či šedá.

Po pár minutách jsem slyšela jak něco strká klíč do zámku a hned ho zas vytahuje.

„Heylová! Můžete mi vysvětlit, proč je odemknutá kancelář?" Zakřičel Dan po Tesse.

****
Kim dokázala promluvit o svém potratu a vypadá to, že její stav se zlepšuje tak uvidíme.
Jak to zvládáte ve škole? Já už skončila v posteli s teplotou, fakt super. Kdo je se mnou? 🙋🏼‍♀️

Marťa ♫